aneb Star Dance s okopáváním

Termín prvního kola přímé volby prezidenta se blíží a hysterie pomalu stoupá. Média jsou plná různých plamenných prohlášení buď na podporu některého z kandidátů, nebo naopak vyzývajících někoho k odstoupení. Specifický žánr tvoří apely na Jana Fischera, aby odstoupil kvůli své komunistické minulosti.

Výzvy všeho druhu navíc zpravidla zaznívají od lidí, jejichž veřejně projevené politické postoje za poslední léta nejde dohledat, neb se žádných nedopustili. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, k smrti vyděšený z představy Miloše Zemana trůnícího na Pražském hradě, zase za minutu dvanáct odhalil kvality svého stranického kandidáta Jiřího Dienstbiera, jehož v oficiálním prohlášení dokonce přirovnává (alespoň věkem) k J. F. Kennedymu. Inu, strach opravdu mívá velké oči… A kampaň Karla Schwarzenberga nabrala směr, na jehož konci by mohl knížeti dodávat "lidskou tvář" klidně i sám Karel Gott.

Fischerovo členství v KSČ mi sice osobně vadí, ale nechápu, proč kvůli tomu někdo natáčí videa s výzvami k jeho odstoupení. Dělá-li to opravdu upřímně z čistého přesvědčení, měl by spíše navštívit psychiatra, neboť tolik vypjaté emoce zde přece jen nejsou na místě. Voliči totiž tuto dlouho utajovanou stránku kandidátova životopisu naštěstí již dávno znají a jistě se i podle ní dovedou zařídit.

Daleko více než samotné členství dvou kandidátů (a dvou hlavních favoritů) v KSČ mi vadí skutečnost, že se právě rudá knížka předsedy Fischera stala jedním z ústředních témat celé kampaně. Cožpak nemáme podstatnější problémy? Samozřejmě ano, ale prezident k nim, vzhledem ke svým relativně omezeným pravomocem, nemá moc co říci. I proto se kampaň zvrhla v podivnou "soutěž krásy", kde se probírají hlavně životy, morální profily i rodiny kandidátů a kde se jako trumfová esa vynášejí postavy různých podporovatelů, povětšinou z řad umělců či jiných celebrit.

A nyní celý cirkus dospěl do semifinále. Na rozdíl od tenisu nebo mistrovství světa ve fotbale se z našeho prezidentského semifinále může vyklubat i finále, to kdyby někdo z uchazečů získal již v prvním kole přes padesát procent hlasů. Což je však velmi nepravděpodobné, a lze tedy čekat druhé kolo, kde se utkají dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Dle průzkumů zveřejněných do pondělka 7. ledna, po němž se už průzkumy zveřejňovat nesmějí, by si to ve finále měli "rozdat" Jan Fischer a Miloš Zeman.

A právě tato finálová dvojice přivádí mnohé lidi k rozčilení a volební štáby ostatních kandidátů k horečnaté aktivitě s cílem nepříznivý vývoj ještě na poslední chvíli zvrátit. Rozčilení řady (zhruba poloviny) voličů je celkem pochopitelné: jejich favorit nebo favoritka pravděpodobně zmizí v propadlišti prvního kola a oni pak budou nuceni vybírat takzvané menší zlo z kandidátů, které si jejich osobní ratingová agentura přinejlepším ocenila dle rčení "jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet". A hlasovat strategicky již v kole prvním, tedy udělit hlas někomu, kdo má reálnou šanci postoupit do "finálního rozstřelu" na úkor Fischera nebo Zemana, také nemá valný smysl, neboť různí lidé budou takto strategicky hlasovat pro různé kandidáty, a ti se tak v prvním kole obrazně řečeno vzájemně vybijí velmi podobně, jako když voliči udělí hlasy na základě své první preference.

Inu, takové jsou kruté zákonitosti většinového hlasování v jednomandátovém obvodu. Voliči by je sice měli znát ze senátních voleb, k nim ale moc nechodí, neboť horní komoru nevnímají jako důležitou instituci. Přímá volba prezidenta tak vlastně přináší premiéru úplně jiného způsobu výběru, na který český volič není zvyklý. Uvykl si totiž na volby parlamentní, kde si uchazeči rozdělují mnoho křesel a kde hranice úspěchu začíná na pouhých pěti procentech. Tedy na linii, kterou dle posledního průzkumu agentury ppm factum fakticky dosáhli všichni kandidáti, pokud tedy zaokrouhlíme 4,6 % pro Zuzanu Roithovou a Táňu Fischerovou směrem nahoru.

Ve volbách prezidenta ale platí tvrdé pravidlo "vítěz bere vše". Pouze vítěz něco získá, konkrétně Pražský hrad, všichni ostatní ostrouhají. Nemohou čekat, že by je vítěz přibral do vládní koalice nebo že by alespoň mohli za peníze daňových poplatníků strávit čtyři roky v parlamentní opozici. Kdepak, tohle je Amerika a tam se počítá jen vítězství, tam být druhý je skoro to samé jako skončit pátý nebo třináctý. Zuzana Roithová sice serveru Lidovky.cz tvrdila, že žádný hlas nepropadne, ale bohužel, není to pravda. Naopak, propadnou skoro všechny, pouze ty pro vítěze nikoliv.

Formát zápasu je tudíž obrazně řečeno americký, ovšem obsah českého prezidentského úřadu nikoliv. Americký prezident skutečně vládne, český zpravidla jen reprezentuje. Ale pokud český prezident nemá rozsáhlé výkonné pravomoci, nelze ve volbách ani čekat nějakou skutečně politickou debatu, pak se vše redukuje na marketingovou "soutěž krásy", na zápolení ve stylu StarDance, bonusově okořeněné vzájemným okopáváním kotníků. A pak také nelze očekávat ani strategické odstupování kandidátů, neboť něco takového by mohlo nastat především na základě programové shody a výhledového uplatnění odstoupivšího soka ve vládní administrativě (po vzoru Obama – Clintonová). To však česká prezidentská volba neumožňuje, neboť se týká jen pěti procent výkonné moci (asi tak lze zhruba zvážit prezidentovy kompetence). Zbývá tedy obyčejný cirkus. Přežijme ho pokud možno ve zdraví.