K loňské české vyhrocené debatě o Číně přispěl souběh několika faktorů. Celým světem odsouzený zásah bezpečnostních sil proti demonstrujícím v Hongkongu, zpráva BIS, která zařadila Čínu spolu s Ruskem mezi potenciálně nebezpečné země, a výkazy práce firmy, která měla na základě objednávky společnosti Home Credit racionalizovat debatu o Číně v Česku.

Pravděpodobně nejdůležitější vliv na tuto vnitropolitickou debatu však mají dvě okolnosti v životě nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Ten se po letech mlčení počátkem roku ve výroční zprávě skupiny PPF přihlásil ke konzervativním hodnotám a „normalitě“, aby poté ohlásil koupi nejsledovanější TV Nova.

Mediální domy ve vlastnictví Andreje Babiše a zejména Zdeňka Bakaly, dlouhodobě reprodukující názory svých majitelů, ihned spustily kanonádu obav, aby se Petr Kellner nepokoušel skrze své vlastnictví televizi Nova ovlivňovat (sic!).

K tomu všemu je v celé české debatě o Číně skryto polistopadové politické dědictví. Václav Havel pozváním dalajlamy do Československa otevřel dodnes trvající symbolickou podporu nezávislosti Tibetu proti komunistické totalitě. Z Číny se tak stala berlička, která umožňuje kohokoliv, kdo jakkoli spolupracuje s Čínou, označit za prokomunistického či pročínského agenta (ostatně, totéž platí o Rusku).

V českých podmínkách se to mnohdy projevuje jako odpor proti prezidentu Zemanovi, někdy až karikaturně, když Miroslav Kalousek kráčí na protizemanovskou demonstraci na Hradčanské náměstí s vlající tibetskou vlajkou.

Součástí tohoto politického dědictví je také fakt, že Zdeněk Bakala, prezidentem Zemanem několikrát veřejně označený jako největší polistopadový tunelář, je dlouholetým financiérem Knihovny Václava Havla. A naopak Petr Kellner, s korektním vztahem s prezidentem Zemanem a čistou podnikatelskou historií, financuje Institut Václava Klause. Prostor pro vnitropolitický souboj je tak poměrně přesně vykolíkován.

Vzhledem k tomuto historickému dělení společnosti byla před několika lety návštěva čínského prezidenta v Praze liberálněprogresivistickou částí veřejnosti pojata jako demonstrace proti prezidentu Zemanovi a za nezávislost Tibetu.

K vyhrocení situace tehdy zcela jistě také přispěla aktivita v Česku žijících Číňanů a ambasády ČLR, která nechala v komunistickém stylu vyzdobit čínskými vlajkami cestu od letiště na Pražský hrad. Zatímco čínského prezidenta britská královna vozila ve zlatém kočáře, v Česku se aktivisté s tibetskými vlajkami připoutávali ke sloupům veřejného osvětlení.

Nedivme se, že čínská ambasáda tyto vnitropolitické pohnutky těžko identifi kuje a někdy musí mít pocit, že se schyluje k vyhlášení války.

Současná debata je tak, vzhledem k výše uvedenému, mnohdy spíše než o Číně vnitropolitickým a velkobyznysovým sporem. Za loňský rok jsme dovezli od Číňanů zboží za cca 568 miliard korun. Naopak, do Číny jsme vyvezli pouze za 56 miliard, tedy desetkrát méně. Doba, kdy Čína kopírovala naše výrobky, je dávno pryč, naopak v některých segmentech, zejména v informačních technologiích, nás o mnoho let předběhla.

Kdyby někdo myslel vyhrocení sporu s Čínou opravdu vážně, musel by ze všeho nejdříve vyhlásit bojkot nákupu čínského zboží, což je skoro nemožné realizovat. Dá se říct, že naše, evropská i světová spotřeba financuje čínský zázrak, včetně jeho negativ.

Zaujala mne věta exministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, že se v „Číně jedná o jinou kulturu, možná o jinou civilizaci“ (Právo, 21. prosince). Naši demokratickou euroatlantickou civilizaci opravdu nelze s čínskou společností srovnávat. Ale přece, když Katalánsko usilovalo o samostatnost, španělské soudy poslaly představitele katalánské vlády na deset let do vězení a předseda vlády Puigdemont dostal v Belgii politický azyl (!).

Když se chce odtrhnout od Číny, kterou tvoří padesátka národností, muslimská provincie Sin-ťiang, Peking nezná slitování, respektive uplatňuje tresty podle svých civilizačních zvyklostí. To, co ale v českých veřejnoprávních médiích chybí, jsou informace o teroristických útocích a bombových atentátech na čínské státní cíle, kterými někteří zradikalizovaní Ujguři prosazují svůj sen o samostatném islámském státě.

Podnikat v Číně je zcela jistě složitá věc. Na jednu stranu je země centrálně řízena komunistickou stranou, na druhou stranu praktikuje nejtvrdší kapitalismus na světě. Díky komunistickému aparátu má stát na ekonomiku vliv. Nejen, že uplatňuje řadu celních a ochranářských opatření, ale když čínské zpravodajské složky požádají jakoukoli firmu o informace, nelze je neposkytnout. Proto je potřeba souhlasit s tím, že by naše klíčová státní infrastruktura neměla být provozována pomocí čínských technologických firem.

Zároveň je ale třeba podporovat ty české společnosti, které v Číně dokázaly uspět. Nejen prezident Zeman, ale naprostá většina evropských lídrů své firmy komunikací s vedením Číny podporuje. Evropská unie i ČR dlouhodobě respektují politiku jedné Číny i proto, že si uvědomujeme, jakou geopolitickou katastrofu by mohl znamenat rozpad či chaos v zemi.

Zatímco již několik generací v Evropě si užívá dostatku a hojnosti, ještě minulá generace Číňanů měla k jídlu většinově misku rýže denně. Bohatnutí obyvatel Číny si zcela jistě vyžádá zlepšení životních podmínek, možná i nějakou formu demokratizace.

Uřídit jeden a půl miliardy lidí v takto překotném rozvoji není jednoduché. Sledujme pečlivě dění v Číně, mluvme s nimi, říkejme jim, co si myslíme. Zvažujme však míru tlaku na prosazování naší demokracie – všichni vidíme, jak (ne)dopadla naše podpora demokratizace arabského světa. A vyhrocenou vnitropolitickou diskusí neházejme klacky pod nohy českým podnikatelům obchodujícím s Čínou, a tím rozhodně nemyslím pouze Petra Kellnera.

Autor je senátor ODS

Právo, 3.1.2020