To zpíval kdysi Jiří Dědeček. Pravda, bylo nutné ještě posečkat nějakou dobu, ale zdá se, že nakonec se dočkáme toho, že se naše země zbaví pošetilé nutnosti zvát do každé veřejné debaty i člena této strany.

Jakožto už pamětník jsem byl v dobách svého mládí nucen studovat „filosofii“ nazvanou marxistickou a to povinně, i když můj budoucí obor se týkal zcela jiné činnosti. Dnes už málokdo ví, že i v postgraduálním studiu (tedy při povinné atestaci z oboru) byl jako první část zkoušky určen rozhovor adepta medicínského oboru s nějakým soudruhem, který, když seznal, že doktůrek je v jeho oboru málo vzdělán, doktůrka vyhodil, aniž by se ten dostal ke zkoušce ze své odbornosti. Prostě – soudruh nebyl uspokojen, jak zněl náš slangový termín bezbranné skupiny podezřelých inteligentů. U druhé atestace (většinově u adeptů na primářské posty) to bylo ještě přísnější. Strana si pečlivě hlídala, aby na vedoucích místech nebyl nějaký ideologický pomatenec, který by si třeba myslel, že třídní boj a třídní nenávist je obyčejné svinstvo, výplod chorého mozku zasaženého syfilidou, kterou zakladatel masového vraždění svých odpůrců a posléze i svých soudruhů Vladimír Uljanov chytil kdesi na Sibiři.

Zmíněný třídní boj a třídní nenávist jsou v tomto učení základními kameny tzv. leninského učení, na které museli přísahat všichni ti, kteří do této strany vstupovali. Pro neznalé ve zkratce uvádím, že strana – má-li být opravdu tou správnou jedinou nositelkou leninských idejí – musí vést nesmiřitelný boj s buržoazií, vykořisťovateli a všemi, kteří nesdílejí její názor na budoucnost lidstva. Všechny mimo tento proud musí z celého svého srdce nenávidět a napřít všechny své síly k dosažení cíle, světové nadvlády komunismu, jako jediné možné zářné budoucnosti.

Na těchto základech vznikla i v naší zemi a to v roce 1921 pod vedením Václava Šturce. Za svých sto let existence dokázala v dobách své absolutní moci (1948-1989) přivést zem k hospodářské zaostalosti, nedostatku téměř všech komodit a také k morálnímu rozvratu rozbitím duchovního života národa, staletých vesnických gruntů a dalšími zvrhlostmi. Praktikovala svůj třídní boj věšením svých odpůrců, střelbou na hranicích a později v soft verzi jen mlácením lidí a zabráněním studia nadaných dětí ideologických nepřátel.

Tzv. „moderní“ komunisté by v dřívějších dobách určité neobstáli. Kolik z těch současných má nějaký podnik, továrničku, kde – dle vlastní ideologie – vykořisťuje své zaměstnance, kolik z nich již beze strachu navštěvuje místní svatostánek a kolik z nich posílá své děti na studia do kapitalistické ciziny, se nedozvíme, ale jistě jich nebude málo. Za těchto okolností je třeba se ptát, který komunismus tato strana vlastně propaguje, neboť ten v jejich současné podobě by přivedl Vladimíra Uljanova k zešílení a následnému „řešení“ soudruhů u zdi. Afinita současných komunistů k jednomu z největších kapitalistů a oligarchů v dějinách naší země je tím největším paradoxem, který si lze vůbec představit.

Vojtěch Filip musí být rád. I přes svůj debakl nebude zastřelen, pověšen, dokonce – snad – ani vyloučen ze své milované strany, jak se to stalo Milouši Jakešovi, poslednímu skutečnému vůdci „ultras“. Čeká ho jen ostrá kritika jeho soudruhů, nejspíše i nezbytné veřejné pokání, co vše udělal špatně, a odchod do zapomnění. Soudruzi si navolí někoho jiného, který se opět pokusí nabídnout omšelé zboží tzv. „sociální spravedlnosti“, která je skutečnou utopií a která v jejich podobě znamenala, že nikdo neměl nic (v současné podobě k vidění v Severní Koreji).

Plánovaný listopadový sjezd této strany by však mohl přinést něco pozitivního. Třeba se soudruzi usnesou, že ke svému 100. výročí existence kriticky zhodnotí přínos své ideologie k vývoji společnosti, provedou hluboké pokání a vyjádří upřímnou lítost nad zavražděnými lidmi v druhé polovině 20. století, nad zničenými existencemi v jejich pracovních lágrech a navrhnou své rozpuštění. Byl by to nejspíše jejich první a poslední skutečný společenský přínos.

Tento volební plakát z centra Ostravy je ve světle volebních výsledků docela zábavný. Zdá se, že přání členů KSČM bylo vyslyšeno…..a někdo si to odskáče.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora