Vládní boj s rozpočtovým schodkem bude také narážet na radikální snížení daní

Asi žádná vláda v české polistopadové historii nenastupovala k moci za tak obtížných podmínek. Pandemie se vleče už skoro dva roky a očekávaným světlem na konci tunelu se má stát čtvrtá, ne-li rovnou pátá posilující očkovací dávka. S povinnou vakcinací souhlasí přinejlepším polovina obyvatel, jakékoliv restriktivní opatření vyvolává odpor.

Zadlužení státu bobtná, inflace stoupá, energetickou krizi může snadno ještě umocnit ruský vojenský zásah na Ukrajině. Přitom voliči, ale i politici pěti stran, jež zformovaly vládu, očekávali příchod lepších časů, který historicky zarámuje právě jejich volební vítězství.

Programové proklamace či hezké sliby z kampaně jsou jedna věc, následná vládní realita druhá. Což platí i za daleko poklidnějších časů, než jsou ty současné. Teprve vládnutí totiž politiky přitnutí spojovat sliby do nějaké celkové konstrukce, kde ovšem různé přímky, v programech souběžné, najednou míří napříč.

Bolestné škrty

Ambiciózní slib snížení schodku státního rozpočtu o desítky miliard zpravidla tvrdě narazí na realitu, že skoro není na čem šetřit, neboť většinu výdajů státu představují mandatorní, tedy právně závazné výdaje. A tam, kde se třeba brát dá, újma někoho citelně zabolí – často docela početné skupiny voličů.

Například případná redukce armádního rozpočtu může snadno ponechat závazek výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP opět jen na papíře, krácení platů, dejme tomu učitelům, by poslalo vizi vzdělanostní společnosti odpovídající nárokům 21. století zase na čas do kouta, škrtnutí slev na jízdném určitě nepotěší dopravce, jichž se obzvlášť dotýkají covidová omezení pohybu, stejně jako cestující, trápící se cestou vlakem, jak uhradit inkaso za plyn nebo elektřinu.

Vládní boj s rozpočtovým schodkem bude též narážet na radikální snížení daní, které v minulém volebním období prosadila ODS se svými úhlavními nepřáteli z ANO, či obecně na celkovou nechuť ke zvyšování daňové zátěže u většiny z pěti koaličních stran. Navíc většina problémů, jimž čelíme, má externí povahu.

Plyn i ropu dovážíme převážně z nedemokratických zemí, hodně z Ruska, a tudíž i přes Ukrajinu, jež je předmětem geopolitického soupeření Ruska a Západu. Deklarovaná „havlovská“ zahraniční politika, tedy větší důraz na dimenzi lidských práv, se proto snadno překříží s potřebou plynulých, a pokud možno levných dodávek životně důležitých surovin.

I takzvaná proevropská politika se čím dál více stává bezobsažnou frází. Green Deal včetně elektromobility staví před Českou republiku nepříjemné skutečnosti. Lze je samozřejmě věcně kritizovat, lze veřejně deklarovat, že zákaz spalovacích motorů nepřipustíme, ale politická i ekonomická realita nás snadno donutí k opaku. Pro ČR se každopádně jeví klíčové prosazení jaderné energie mezi bezemisní zdroje, což se patrně neobejde bez ostrých střetů jak s orgány Evropské unie, tak s některými zeměmi, na prvním místě s Německem.

Andrej Babiš v uplynulých osmi letech doslova zahltil veřejný prostor coby jeho hlavní téma. Svět ale nestál na místě, ba se docela prudce pohyboval. Hloubka a intenzita jeho současných rozporů proto asi mnohé voliče nastupující pětikoalice překvapí. Začnou zjišťovat, že hlavním problémem EU nejsou (a nikdy nebyly) dotace pro Agrofert, že pojem Západ znamená dost heterogenní a disparátní entitu či že ostrá kritika určitých politik EU vůbec nemusí zaznívat pouze od proruských trollů nebo prokremelských exponentů.

Covidové kompenzace

A pak je tu samozřejmě covid. Především záhadná varianta omikron, o níž zatím přicházejí velmi rozporuplné informace. Podle některých je v zásadě neškodná, byť se strašlivě rychle šíří, leč v zásadě nás bez extrémního rizika promoří a pandemie zmizí. Podle jiných odborníků má však potenciál opět zahltit zdravotnický systém, a poněvadž současné vakcíny před ní příliš nechrání, vyvolává též potřebu dalších a dalších posilujících dávek.

A i když řada evropských zemí přijímá poměrně rázná opatření, a Nizozemsko dokonce přikročilo k lockdownu, nová vláda zatím vyčkává, údajně na přesnější data, opatřeními hodně šetří a převážně morálně apeluje na zodpovědnost občanů i podnikatelů. Jestli ale dosud něco na virus nefungovalo, pak právě morální výzvy. Určitě ne v dostatečné míře.

I kdyby se však omikron ukázal vskutku neškodný, s covidovou pandemií a jejími důsledky budeme zápolit ještě dlouho. Vláda například avizovala zavedení dlouho odkládané důchodové reformy, ale finanční polštář na její provedení dávno spolkly covidové kompenzace. A strach z jejich dalšího kupení asi Fialovu vládu zatím ovládá víc než obava z masivního propuknutí nové vlny nákazy.

Přes všechny výše uvedené obtíže a rizika lze však doputovat k jednomu optimistickému závěru: snad se v příštím roce bude na politické scéně víc řešit věcná podstata řady problémů, jakkoliv stále nesených a deformovaných zápalem politického zápasu.

Autor je politolog

LN, 27.12.2021