Panuje všeobecné přesvědčení, že v EU po německých volbách k „něčemu“ dojde. Hovoří se o ustavení tvrdého jádra EU prohlubující integraci pod vedením Francie a Německa.

Nikdo zatím přesně neví, v čem bude tvrdé jádro spočívat, přesto už dnes řada komentátorů i politiků z řad TOP 09, KDU či ČSSD skálopevně tvrdí, že musíme být „u toho“, že se jinak ocitneme na periferii, že se musíme podílet na rozhodovacích procesech. S výjimkou přijetí eura však až s pozoruhodnou důsledností nikdy nezmíní, co vlastně znamená být v onom tvrdém jádru.

Stěžejní osu případného tvrdého jádra bude skutečně tvořit eurozóna, ale zdaleka nepůjde pouze o euro. Dle rétoriky francouzských a německých představitelů by se hlubší integrace mohla týkat harmonizace daní a sociálních dávek, budování společných vojenských struktur, vytvoření energetické a azylové unie, samozřejmě včetně trvalých přerozdělovacích kvót. Změn by nepochybně doznala i samotná eurozóna například v podobě zřízení postu jejího ministra financí. To vše bude zřejmě provázeno posilováním většinového rozhodování.

Tvrdé jádro nebude diskuzní klub ani nezávazná záruka naší západní orientace. Bude znamenat prohlubování integrace a harmonizaci v konkrétních oblastech. Odmítat kvóty nebo sjednocení sociálních standardů a zároveň vyzývat k účasti na tvrdém jádru je známka schizofrenie, nevědomosti anebo záměrného matení veřejnosti.

Debata, kam by se v rámci EU mělo Česko zařadit, je jistě krajně žádoucí. Měla by však být vedena věcně a s ohledem na české zájmy a nikoliv strašením, že nebudeme u „toho“. Bavme se o tom, co to znamená a je-li to pro nás prospěšné. Budoucnost Česka v EU ale nesmí být dána patologickým eurooptimismem některých komentátorů a politiků prosazujících více Evropy z principu, bez ohledu na konkrétní následky, protože tak budeme „více Západem“.

Rozhodně totiž neplatí „čím víc EU, tím víc Západ“. Ustavení tvrdého jádra je věcí společných zájmů jeho případných členů, nikoliv hodnotovým vyjádřením. Po čtyřiceti letech sovětského panství a komunistického barbarství má Česko bohužel tendenci pochybovat o tom, zdali patří na Západ. Řada lidí tento pocit nejistoty kompenzuje nekritickým přijímáním prohlubování evropské integrace.

Česko ovšem patří na Západ, protože je přes tisíc let součástí západní civilizace. Nic na tom nemění náš komplex méněcennosti či přezíravost západních Evropanů. Nic na tom nezmění ani to, že nebudeme v tvrdém jádru. Ostatně Velká Británie jistě také nepochybuje, že přestává být součástí Západu, když opouští EU. Pokud jde o bezpečnost, tu zajišťuje především NATO, nikoliv EU, kde předseda EK Juncker považuje humanitární pomoc za ekvivalentní výdajům na armádu.

K potenciálnímu tvrdému jádru se pak sluší dodat dvě poznámky. Za prvé, zatím jde pouze o rétoriku a záměr. Představitelé Francie a Německa sice deklarují ochotu vytvořit tvrdé jádro, ale to neznamená, že mají stejné představy. Vše se bude lámat na podobě eurozóny – nakolik se stane plnohodnotnou transferovou unii, čemuž se Němci dosud bránili.

Za druhé, čím hlubší integrace, tím bude tvrdé jádro menší. Pro řadu členských států bude hlubší integrace příliš těsná. Česko tedy nepochybně nebude osamocené, pokud nebude součástí tvrdého jádra. Ostatně již nyní je vícerychlostní Evropa v mnoha ohledech realita.

Stručně řečeno, buďme „u toho“, pokud to odpovídá našim zájmům, nikoliv z principu.