Když prezident po volbách svolal zasedání Sněmovny, ptali se mě novináři, jak dlouho může ustavující schůze pokračovat.

Odpovídal jsem tehdy, že ne dlouho. Je přece v zájmu stran, aby se mohlo jednat o nové vládě a vyslovení důvěry. Vzhledem k velké volební účasti jsem měl za to, že strany projeví odpovědnost vůči voličům i tímto způsobem.

Můj omyl spočíval ve dvou věcech. Domníval jsem se, že v průběhu 16 let polistopadového vývoje se přece jen už v obecném povědomí zafixovaly elementární demokratické hodnoty a pravidla politického zápasu, k nimž patří i smysl pro fair-play. Bohužel se tak nestalo. Vedení ODS se k těmto pravidlům, i když je samo před několika lety prosadilo do návrhu změny ústavy, nehlásí a chce postupovat, jak se mu to hodí. Shodně s ODS postupuje i vedení KDU-ČSL s Miroslavem Kalouskem, který s koalicí s ODS spojil svůj politický osud.

Zvláštní je, že tento přístup převzalo i vedení Strany zelených, zvláště Martin Bursík. Požaduje pro sebe - a domnívá se, že to je samozřejmé - zřízení vlastního poslaneckého klubu a chce v tomto ohledu změnit zákon o jednacím řádu Sněmovny. Zároveň však neuznává právo druhé nejsilnější strany, aby v rámci ústavní procedury tří pokusů o jmenování nové vlády měla prostřednictvím předsedy komory aspoň třetí pokus. Vidina vládní účasti zaslepila zeleným oči, takže přestali brát na zřetel existenci nějakých demokratických hodnot a pravidel politického zápasu. Iluze, že zelení přinesou do Parlamentu nové pojetí, vzala brzy za své.

Vedle tohoto popření pravidel pluralitní demokracie ze strany ODS je to až zarážející nedostatek profesionality při jednání jejího předsedy a celého vedení o jmenování nové vlády. Aniž si střízlivě zhodnotili, co znamená fakt, že ODS je sice po volbách nejsilnější strana, ale nemá s koaličními partnery většinu, reklamovali pro sebe právo vytvořit trojkoalici, která bude vládnout. Mirek Topolánek si pak osoboval i právo mít tři pokusy o jmenování nové vlády ve své režii. To potvrdil ODS i prezident republiky, který z ústavního hlediska nevhodně zasáhl do povolebního jednání prohlášením, že v druhém kole nepověří Jiřího Paroubka sestavením vlády.

ODS se dohodla na koaliční smlouvě, v níž si strany slíbily „vzájemnou věrnost“. A Topolánek předložil jmenovitý návrh nové vlády. Se soc. dem. ale dlouho vůbec nejednaly, zda vůbec a případně za jakých podmínek by mohla tato koaliční vláda dostat důvěru. Teprve po vystřízlivění z počáteční euforie vlastní jednání začala. Měla trapnou podobu, když koalice požadovala za souhlas se zvolením předsedy Sněmovny z řad soc. dem. jako protihodnotu důvěru vládě, ačkoliv jde o otázky zcela rozdílné povahy.

Nejprve chtěla trojkoalice z povolebních jednání vyšachovat KSČM. Když se ji nepodařilo izolovat, přizvala trojka komunisty ke stolu.

Soc. dem. může jednat s ODS jen jako rovný s rovným a nemůže se nechat majorizovat trojkoalicí. ODS nemůže vytvořit žádnou vládu bez dohody se soc. dem. Za stávajících poměrů lze mít za to, že tato vláda důvěru nezíská. I Topolánek sám ji svého času označil za „mrtvý produkt“.

Jestliže něco špatně začne, špatně to i skončí, tak zní parafráze Murphyho zákona. Tak to zřejmě bude i s Topolánkovým projektem. Vedení ODS svým neprofesionálním postojem až dosud marnotratně zacházelo s parlamentním časem a plýtvá i důvěrou občanů v ústavní instituce.

Právo, 27.7.2006

Autor je poslanec za ČSSD