Desítce významných českých byznysmenů došla trpělivost s kvalitou práce naší politické reprezentace. Svou nespokojenost dali najevo formou veřejné výzvy, v níž kritizují extrémní růst zadlužení České republiky, způsobený zejména vpravdě extremistickou sociální politikou bývalých levicových vlád, ať už podnikatelé označují svou výzvu coby apolitickou, jak chtějí.

O tom, jak byly v minulosti utraceny desítky či stovky miliard za nesmyslné plošné nákupy voličů, už bylo popsáno stran až běda. Stejně tak o tom, že ony miliardy vlastně neměly téměř žádný efekt, neboť neustále rostoucí počet příjemců dávek v jakékoliv podobě dokáže i tato extrémní čísla rozmělnit do relativně malých a nevýznamných částek. Nevýznamných zejména při srovnání s celkovým devastujícím dopadem projídání vypůjčených peněz na náš systém veřejných financí. K tomu si ještě připočítejme skutečnost, že většina zátěže, která dusí státní rozpočet ve formě mandatorních výdajů, podléhá zákonem dané valorizaci, čímž drancování erární pokladny nabírá nezadržitelné tempo. Podnikatelé poukázali ve své výzvě na fakt, že státní dluh překonal výši ročního rozpočtu naší země. Za zmínku však stojí ještě daleko drsnější zjištění týkající se úroků. Obecně víme, že náš stát neplatí a dosud nezaplatil ani korunu z jistiny dluhu. Hradí pouze stále rostoucí úroky. Česká republika doposud jen na této obsluze dluhu zaplatila téměř pět set miliard korun. Pokud se neprovedou radikální reformy veřejných financí a důchodového systému v následujících dvou letech, za sedm let ode dneška budeme dlužit již dva státní rozpočty. Třetí roční rozpočet, což bohužel ještě nikde nezaznělo, už naši věřitelé v té době spolknou čistě jen na zaplacených úrocích.

Intenzivnější diskuse o tom, jak z této spirálovitě se zrychlující cesty do pekla ven, se vede od počátku krize. Paradoxně jako občané České republiky za ni můžeme být vděční, neboť až celosvětová recese do plných důsledků odkryla lumpárny, které politická reprezentace na státní pokladně napáchala. Přes vážnost situace však ve výčtech řešení převládají „bláboly“ a zjevná nekompetentnost lídrů politických stran. Jejich jedinou spásou je opětovné nastartování růstu v západní Evropě, a tím pádem růst HDP u nás, který už od tří procent dokáže nejvážnější problémy veřejných financí překrýt. Rozebírat absurdní programy stran nemá smysl. Jednak z nich po volbách kvůli koaličním kompromisům nezbude téměř nic, jednak jsou zejména v případě ČSSD či KSČM natolik surrealistické, že je lze pouze odmítnout jako celek. Přitom celé desítky miliard možných systémových, nikoliv jednorázových úspor leží na výdajové straně rozpočtu tak blízko možné realizaci, že okaté přehlížení těchto penězovodů politiky vyvolává až zuřivost z bezmoci snad u každého, alespoň trochu informovaného občana.

K obecným řešením, jež zmínil například prezident Václav Klaus na nedávném Žofínském fóru, můžeme přidat konkrétní zdroje peněz, které současný problém s veřejnými financemi v podstatě dokážou vyřešit. Předně je tu několik desítek miliard z daňových výjimek. Ty je třeba paušálně zrušit, od podpory stavebního spoření až k absurdnímu pojetí zdanění režijních jízdenek. V roce 2005 šlo o šedesát miliard korun. Aktuálnější čísla bohužel nejsou k dispozici, méně to však nebude. Podobná suma leží v explozivním nárůstu sociálních výdajů z předvolebního šílenství v roce 2006. Utrácení erárních peněz je další velkou kapitolou, která by se mohla jmenovat Černá díra. Proč připravuje nový zákon o veřejných zakázkách Americká obchodní komora, dámy a pánové zvolení do Parlamentu? Spolu s novelou zákona o obcích a umístěním celého průběhu všech veřejných zakázek, včetně podlimitních, na internet tu máme nejméně sto padesát miliard korun, které by při nulovém růstu měly stačit k vyrovnanému rozpočtu. Je však bohužel málo pravděpodobné, že by si kapři svůj korupci umožňující rybník vypustili sami.

Týdeník EURO 13/2010