Spolupráce ANO, SPD a komunistů nutí ostatní strany zvolit si menší zlo

Povolební vývoj a zejména obsazování některých postů v Poslanecké sněmovně vyvolává u (části) veřejnosti děs a hrůzu, snad dokonce až apokalyptické nálady. Hmatatelně se zde totiž rýsuje koalice ANO, Okamurovy SPD a KSČM, jež se projevuje i takovými „výstupy“, jako zvolení komunisty-stalinisty Stanislava Grospiče předsedou mandátového a imunitního výboru či okamurovského fanouška konspiračních teorií Radka Kotena do čela výboru bezpečnostního, odkud možná povede neohrožený boj proti „vražedným mikrovlnkám“.

Plynou z toho samozřejmě obavy, že podobného charakteru bude i Babišova menšinová vláda, byť sestavená jen z lidí z ANO a nestraníků, ale získavší důvěru i díky extremistům, a že tudíž směřujeme k nějakému technokratickému fašismu s rudou polevou.

Což o to, situace je opravdu vážná. A i kdyby řízení několika sněmovních výborů okamurovci a komunisty nemělo žádný bezprostřední negativní dopad, každopádně mění atmosféru v zemi, vytváří minimálně jakýsi symbolický předěl mezi dobou polistopadovou a něčím novým, jiným, zatím nevyhraněným a nedotvořeným.

Komu přisoudit vinu? Z bezprostředních „pachatelů“ nutno patrně ukázat prstem na voliče, kteří takto rozdali karty, na Babišovu nesmlouvavou obchodnickou (kapitalistickou) přímočarost a též na přílišnou pasivitu řekněme neextremistických stran, jejichž část se sdružila do Demokratického bloku.

Parlamentní demokracie má svou krutou matematiku. Většina může hlasováním prosadit vše, co si usmyslí. Samozřejmě, abychom zůstali v rámci demokratického právního státu, pouze věci, které ústava dovoluje či přímo nezakazuje. Pro Českou republiku pak platí následující jednoduché vzorečky. Máš-li 101 a víc poslanců, rozhoduješ. Máš-li 100, můžeš sněmovnu zablokovat. A máš-li 99 až jednoho, máš fakticky nulu. Můžeš plamenně řečnit v parlamentu, bít se principiálně v prsa, emotivně apelovat na voliče u televizních obrazovek, dívá-li se tedy někdo, ale stejně tě přehlasují.

Nelítostné dilema

Demokratický blok, složený z ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, disponuje dohromady jen 48 křesly, tudíž, samo o sobě, praktickou nulou. Aby něco reálně prosadil, musel by se přidat do party, která bude v součtu disponovat 101 a více hlasy (tedy, podnikatelsky vyjádřeno, „kontrolním balíkem“). Konkrétně buď jít s Babišem, nebo zformovat nějakou krkolomnost ve stylu „všichni proti ANO“, s Piráty by to bylo dohromady 70, s ČSSD v součtu 85, čili pořád nic. Úhrnem s komunisty by vznikla blokační stovka, a proto se jako další partner nabízí Okamura.

Právě tak numericky vyhlíží nelítostné dilema Demokratického bloku (plus Pirátů a ČSSD, což jsou též demokratické subjekty): musí si vybrat ze dvou zel to menší, Babiše, či extremisty, anebo zůstat na ocet. Z čehož ještě pochopitelně neplyne, že by se neextremistické strany – jednotlivě či kolektivně – měly bezpodmínečně vrhnout Babišovi do náruče. Rozhodnou-li se však zůstat zakopány v neochvějné pozici „s Babišem nikdy“, byť pro ni mají pádné důvody, musí si uvědomit, že se tím samy odsuzují do role vnějších pozorovatelek. (Varianta jejich spolupráce s extremisty je opravdu pouze hypotetická.)

Pokud se za menšinovým Babišovým kabinetem skutečně zformuje „vládní tábor“ tvořený též SPD a KSČM, je otázkou, nakolik půjde o projev holého pragmatismu a nakolik o ideovou spřízněnost, popřípadě o osobní sympatie. Patrně bude platit spíše první varianta, opozice si však dá záležet na interpretaci v duchu té druhé. Nicméně sázka na to, že se Andrej Babiš touto „toxickou aliancí“ fatálně znemožní, vůbec nemusí vyjít.

Ve vládě totiž žádní ministři za extremistické strany nezasednou a v parlamentu se asi brzy prosadí mnoho zákonů i jinými koalicemi než jen ANO + SPD +KSČM. Premiér Babiš poté začne zdůrazňovat, jak si dovede nalézat podporu průřezově, celým spektrem. Jeho marketing se pak už postará o to, aby voliči o původu vlády nic moc nevěděli nebo jim byl ukradený. A Evropská unie? Kvóty jsou nejspíše mrtvé, přijetí eura lze odkládat, nikoliv kategoricky odmítat (což v praxi vyjde nastejno), a pokud Babišem vedená vláda jinak projeví vůči EU jistou vstřícnost, v Bruselu možná ještě zatleskají.

I v politice má zkrátka všechno svou cenu, ta se však předem odhaduje o dost hůře než v byznysu. Postačí hnědorudému „bločku“ jen místa ve sněmovně? Neřekne si o víc? Nebude chtít víc kvůli nevydání premiéra k trestnímu stíhání? Nebude požadovat postupně víc, vyděračsky, salámovou taktikou? A co prezident Zeman? Zůstane po volbách v úřadu? Neznámých nyní existuje celá řada. Jistá je snad jen jedna věc: cesta k moci povede intenzivněji než v minulosti přes pragmatickou vůli i ochotu naplnit příslušné počty, ber kde ber a stůj co stůj.

Autor je politolog

LN, 4.12.2017