„Mě to nezajímá,“ odpověděl v tomto týdnu premiér Mirek Topolánek novinářce Michaele Jílkové na dotaz týkající se postojů lidovců k poplatkům u lékaře. „Vy se ptejte, já budu odpovídat na co budu chtít,“ odbyl ji dále s tím, že o reformě veřejných rozpočtů se bavit nehodlá, i když šlo o předem domluvené téma.

Rozhovor se hemžil termíny jako „ti vaši kámoši“, „tyhle cancy“ apod. Také vyhrožoval, že rozhovor předčasně ukončí. Měl to udělat. Nic jiného než další dávku nevkusu a špatného vychování nám ve zmíněném rozhovoru stejně nenabídl. O to snaživěji se hrnul k americkému prezidentovi, aby mu podal ruku jako první. To aby George Bush věděl, kdo je tady ten nejdůležitější. Mě to nezajímá, odpověděl by patrně, kdyby ho někdo poučil, že jako první vždy podává ruku výše postavený. Což je v tomto případě prezident (jakýkoli, nejen americký).

Se slušným vychováním jsou někteří naši vládní politici zkrátka na štíru. Svými výrazy a chováním tak čitelně dávají najevo, jak „moc“ si nás váží a jakou asi důležitost přikládají našemu hlasu, pokud zrovna není těsně před volbami. Tak například ministr vnitra Ivan Langer před časem jasně řekl, že starší a zkušení policisté jsou pro něho jen generačním špuntem, který bránil mladým a ambiciózním na jejich cestě za kariérou. Prozradil tím, jak moc asi bude on i jeho kolegové myslet při svých reformách na ty dříve narozené.

Nemá-li úroveň chování našich vysokých vládních činitelů, nebudou ji mít s největší pravděpodobností ani jejich činy. Pak se nemůžeme divit, že zatímco pro sebe a sobě „příjmově rovné“ plánují tisíce a desetitisíce ročně navíc, seniorům napaří poplatky u doktora a zdraží jim rohlíky. A pak všem ještě vzkážou, že je to vůbec nezajímá.

Psáno pro deník Metro

poslankyně Evropského parlamentu a předsedkyně Politika 21