Cimrmanův inspektor Trachta používal při vyslýchání zločinců zásadu tzv. šrapnelu -nečekaného použití sprostého slova. Například dnes téměř legendárního Hovno, Meyere, hovno máš! Zdeněk Svěrák se jednou v jakési diskusi nad Cimrmanovým dílem přiznal, že s Ladislavem Smoljakem při psaní her používají tutéž zásadu. Do každé své hry dávají jen jednu lascivní narážku a jeden vulgarismus, který ale pak o to více vyzní. Diváci jim nejspíš dali za pravdu, protože dnes tyhle šrapnely patří k nejčastěji citovaným hláškám z jejich her. Slavné „domů, do Prahy, do Podolí…“ z Dobytí severního pólu, zejména v podání Zdeňka Svěráka nezapomenutelné „Jen počkej, ty hajzle“ z Vyšetřování ztráty třídní knihy a nebo - z těch novějších - „A co vy, kluci, co se tady držíte jak dva buzeranti“ ze Švestky patří k hláškám, při kterých každému fandovi Cimrmanova humoru nadšeně zasvítí oči. Jenže on ten šrapnel nemusí být jen vulgární. V přeneseném smyslu to může být jakékoliv výrazné a perfektně sednoucí gesto.

O Václavu Klausovi je všeobecně známo, že nemá rád Svěrákovu a Smoljakovu komedii „Marečku, podejte mi pero“. Nevím, zda se tato averze vztahuje na celou jejich tvorbu, ale pokud tomu tak je, je to především prezidentova škoda. Od duchovních otců zneuznaného českého génia by se totiž mohl lecčemus přiučit. Třeba právě zásadě šrapnelu - proto se o ní tak zevrubně zmiňuji.

Ve čtvrtek prezident republiky vetoval nový Zákoník práce. Ke kodexu samotnému se vyjadřovat nehodlám - učinil jsem to už několikrát a ctím zásadu šrapnelu (co mi taky zbývá, když jsem ji tak vychválil) - takže jen zkonstatuji, že bych na prezidentově místě asi udělal totéž. Jenže to veto bylo v krátké době již několikáté - Pavel Verner a jemu podobní jistě mají přesně spočítáno, kolik jich bylo a neopomenou se o své výpočty podělit se svými čtenáři. A ti budou, pokud se jim to náležitě podá, nevěřícně kroutit hlavou, co si to ten prezident dovoluje. Jenže prezident si špatnou pověst zavinil sám - kdyby veto pod Zákoníkem práce bylo letošní první či druhé, nemohl by pan Verner říct ani popel. Takhle mohl 6. května v Právu horlit proti prezidentovi, zneužívajícímu své ústavní pravomoci.

Možno namítnout, že prezident se musí bránit rudé mašině, která v posledních měsících přistupuje k parlamentní demokracii po vzoru krále Slunce. Jenže i přesto by měl každé své veto pečlivě zvažovat. Vůbec totiž nejde o těch sto jedenáct ovcí z levé části Sněmovny, které by dokázaly přijmout snad i Moskevský protokol. Ty skutečně každé veto přehlasují a oficiální hlava státu - vraťme se opět k Cimrmanovi - se o tom může přít, může s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat. Navíc stojedenáctka je natolik výraznou většinou, že nelze kalkulovat ani s případnými absencemi několika poslanců. Za této situace má prezidentské veto pouze symbolický význam protestu proti zvůli. Není to nic jiného než zoufalé gesto bezmocného.

Ano, gesto, znovu jsme u toho slova. Jenže každé gesto s dalším a dalším opakováním ztrácí na efektivitě. Tak, jako se okouká herec, který se na jevišti neustále svíjí v křečích, okouká se i prezident, který vetuje zákony o lanovkách či zastavárnách. Jeho veta logicky nejsou brána příliš vážně a když pak přijde nějaké, které je skutečně na místě, nikdo mu nevěnuje pozornost anebo se mu lidé dokonce posmívají. Pokud by prezident nakládal s právem veta jako s velmi aromatickým kořením, možná by se mnozí zamysleli, jestli on přece jen nemá kus pravdy. A především - neztratil by glanc a mohl by se směle vydávat za bojovníka proti vládě obnovené lidové fronty. Dnes je ale situace taková, že prezident vetuje minimálně jeden zákon týdně. V takové situaci mohou Právo a Haló noviny klidně psát, že prezident není nikým jiným, než prachobyčejným křiklounem, toužícím jen upoutat na sebe pozornost. A spoustě lidí se to může zdát věrohodné.

Po v úvodu zmíněném šrapnelu k továrníku Meyerovi pronesl inspektor Trachta ke svému mladému praktikantovi „To byl šrapnel, Hlaváčku.“ Jenže tohle veto, pane prezidente, žádný šrapnel nebyl. A měl být.