Senát schválil ústavní většinou Lisabonskou smlouvu. Protože se tak stalo i díky hlasům senátorů za ODS, naši jedině autentičtí a pravicoví svobodní v tom vidí další možnost jak se vůči ODS vymezit. Pan Matějka, člen Republikového výboru Strany svobodných občanů, dokonce považoval za nutné kopnout si do Topolánka (Vážený pane Topolánku, mým premiérem už nejste od včerejška) .

Naši autentičtí pravičáci ze strany svobodných tak nastupují cestu, kterou tak dobře známe z historie US. Nikoli česká postbolševická levice, ale jediná politická síla, která je může zastavit na cestě k ovládnutí českého státu, ODS, je tím hlavním nepřítelem. Nebezpečnost takové politiky pro českou pravici je zřejmá a vyzkoušená. Vytváření nových pravicových stran je zřejmě tou nejlepší metodou, jak šance české pravice na volební úspěch znemožnit nebo výrazně snížit.

Poslankyně Páralová považovala zase za nutné svůj „boj proti Lisabonu“ dovést až do svého vystoupení z ODS. Přeje prý ODS úspěch a věří, že ODS podzimní volby vyhraje (!) a vytvoří se svobodnými novou vládu. Pokud svobodní ve své politické práci, či lépe řečeno „zviditelňování“, budou dále do ODS kopat jako Matějka, je spolupráce ODS s těmito novými pravicovými velmi málo pravděpodobná. Tak málo pravděpodobná jako nespolupráce mezi ODS a US svého času. Za časů US se chleba lámal na „morálce a právu“ a osobě Václava Klause, dnes jsou nespokojenci v řadách ODS s politikou ODS úzce vázáni pouze na odpor k Lisabonské smlouvě.

Existuje mnoho důvodů k tomu, aby integrace Evropy dále pokračovala. Stejně tak bude stále dosti důvodů k tomu, aby byla integrace Evropy považována za její socializaci. V současnosti jde vlastně o udržení integračního charakteru EU s co nejmenšími socializačními náklady. Řídit dnešní EU pravidly z minulého století je nesmírně obtížné. V plné nahotě se na našem předsednictví Radě Evropy ukázalo, že pokud opozici nezáleží na osudu EU, ale na svých „malých českých prebendách“, klidně vládu uprostřed předsednictví položí. To může potkat v budoucnosti i další předsedající státy a vůbec se to nemusí týkat jenom nových členů EU. Vždycky bude i mnoho důvodů k obavám, aby integrace EU nebyla zneužívána velkými státy k jejich dominanci. Vyrovnat se síle Německa a Francie můžeme ale jenom tak, že budeme v případě námitek proti jejich postupu aktivně hledat spojence mezi středně velkými a malými státy tak, aby byly naše zájmy i v budoucnosti ochráněny. Současně ale platí, že je v rámci EU naše další budoucnost zajištěna nesrovnatelně lépe než bez EU. Lépe je pro Česko ve společenství Německa a Francie než pod nadvládou Ruska.

Jsem proto velmi zvědav na výsledky eurovoleb na počátku června. Ty totiž ukážou, zda nově vzniklé pravicové subjekty formované na bázi odporu k Lisabonské smlouvě mají nějakou podporu a jakou šanci jim lze dát do podzimních předčasných voleb. Pokud nepřekročí hranici nutnou na vstup do evropského parlamentu, budou zřejmě odsouzeny k porážce i na podzim. V podzimních volbách bude mít ODS jediný úkol, a to porazit Paroubkovu ČSSD. Štěpení hlasů pravice mezi několik stran bych osobně považoval za holý nerozum a nesmysl. Doufám, že si to zejména vedení malých pravicových stran uvědomí. Nebo je jim Paroubek milejší než Topolánek?