Co to pořád ti lidé mají, čí občan je Jan Švejnar? Jako kdyby to nebylo úplně jedno. To si pořád jeho odpůrci musí něco vymýšlet, a když už si nevymyslí nic jiného, tak alespoň obtěžují s občanstvím tak dlouho, až náš amerikanizovaný miláček nezná jiné cesty než oznámit, že v případě, že ty únorové dostihy o bydlení zdarma na Pražském hradě vyhraje, vzdá se svého amerického občanství.

Úsměvné na tom všem bylo, že dodal, že k tomuto rozhodnutí nedošel pod nátlakem, leč zcela samovolně, pod dojmem povídání si s občanstvem. Kdo mu uvěří tohle, ten také uvěří, že země je kulatá (není, jen se podívejte z okna) a Karlštejn že se prodává na výhodné roční splátky proti dlužnímu úpisu z kasina v Monte Carlu. Okolnost, že komunistický šéf Vojtěch Filip řekl výslovně, že Jan Švejnar může počítat s hlasy jeho oveček teprve ve chvíli, kdy se vzdá amerického občanství, neměla s páně Švejnarovým rozhodnutím zajisté vůbec nic společného. Vltava plyne ze severu na jih.

Tohle ale není tolik podstatné jako je podstatná otázka, proč asi tolik českých novinářů (předních i naopak) a potažmo občanů odmítá považovat otázku páně Švejnarova občanství za naprosto podstatnou. Proč panu Švejnarovi neupadla, s prominutím, huba, když připustil, že slib k zisku amerického občanství sice podepsal, ale že vlastně vůbec neví, co v něm stálo.

Tak zvaní moderně se tvářící filosofové či ideolozi možná připustí, že ústavní činitel jedné země by neměl být zavázán jakýmkoliv slibem jiné zemi, ale v případech obyčejných občanů budou tvrdit, že patří k velkorysosti ducha i duše, když prostě pochopíme a přijmeme, že lidé mají dvě (či více) občanství a že na ně mají naprosté právo i nárok.

Inu, jak se to vezme.

Když Zdena a Josef Skvorečtí svého času vytvořili nakladatelství 68 Publishers, které nejen pomohlo mnoha odšedším z tehdejšího Těžkoslovenska přežít kulturní šok, který po takovém odchodu následoval zcela zákonitě, ale ještě navíc pomohlo zachránit českou literaturu, vycházeli z toho, že když si někdo z jejich nabídky objedná knížku, a dostane ji, tak ji také zaplatí. Čas od času se museli divit, že odběratel (slovo zákazník sem nepatří) skutečně knížku dostal, ale k placení nedocházelo a ceny za zasílání upomínek často přesahovaly ceny samotných knížek.

Manželé Škvorečtí si nad tímto zajímavým jevem povzdechli veřejně a nějaký moudrý (nebo nějaká moudrá) zákazník (či zákaznice) jim nabídl (případně nabídla) velice zajímavé vysvětlení. Mnozí z těch, kteří přišli do demokratických zemí, se odnaučili vážit si svého vlastního podpisu. No co, podepisovali přece takové množství nehorázných zhovadilostí, že už o tom ani nijak moc nepřemýšleli, jen aby to měli za sebou, klikyhák sem, klikyhák tam. Takže jim ani nepřijde, pokračovalo ono vysvětlení, že se podpisem objednávky k něčemu zavázali. Okolnost, že výnos z prodeje jedné knížky pak zaplatil za vydání další knížky, čili základní způsob, jakým 68 Publishers mohli přežít (a také přežili), ta jim byla zcela lhostejná.

Zdá se vám to přirovnání za vlasy přitažené? Ale vždyť není: jen si vzpomeňte, jak pan Švejnar zcela veřejně, a aniž by se jakkoliv zastyděl nebo alespoň zarděl, řekl, že jo, že si vzpomíná, že něco podepsal, ale ať je dreizehn, jestli si vzpomene, co to vlastně bylo.

Patřičný americký úřad se k věci zatím ještě veřejné nevyjádřil, on ani nesmí, smí jedině zaslat svůj návrh názoru elegánům z Foggy Bottom, čili z amerického ministerstva zahraničí (Department of State). Ti pak, doufejme, zcela diplomaticky naznačí, že tudy, chlapečku, cesta nevede, s americkým občanstvím se nelicituje: když získám úřad jinde, vzdám se ho, nezískám-li, ponechám si je.

Na rozdíl od většiny Evropanů, kteří vlastenectví berou zcela cynicky (a domnívají se, že jsou bůhvíjak sofistikovaně nad věcí), většina Američanů bere vlastenectví velice vážně (a nedomnívá se, že by šlo z jejich strany o bohapusté buranství).

Ostatně, příkladů, co se stane, když se vykašleme na osobní zodpovědnost, z níž zodpovědnost ke zbytku společnosti vyplývá naprosto logicky, je spousta.

Třeba tento:

Kanada před pár lety zažila nepříjemné překvapení. Spousta Libanonců, kteří přišli do země, zůstala pouze tak dlouho, než mohla získat kanadské občanství (tři roky), odpřisáhla věrnost Jejímu Veličenstvu, aby se pak odebrala zpět do Libanonu. Tam se jim, jako kanadským občanům, žilo zcela skvěle. Neplatili daně zemi javorového listí, neplatili daně zemi libanonských cedrů. Pak ale došlo v roce 2006 k dusnu, které jim jejich pohodlí poněkud narušilo, tak vyvolali poplach a způsobili, že kanadská vláda zařídila jejich evakuaci. Tohle stálo kanadské daňové poplatníky něco miliónů dolarů. Možná, že by se nic nestalo, jenže tito libanonští Kanaďané začali veřejně vykřikovat, že lodi, které kanadská vláda narychlo sehnala, nepatřily ani Peninsula-Oriental nebo, alespoň, Cunardům, jídlo nebylo v porcelánu, ale v plastikových miskách, a vůbec, tohle není žádná péče, o přepychu nemluvě.

Kanadská veřejnost vyjádřila nezdvořilý podiv a vláda pak ve vší tichosti nařídila svým úředníkům, aby od této chvíle sdělovali v podobných případech žadatelům o pomoc, že si mají přečíst poslední stránku kanadského pasu. Tam se vláda Jejího Veličenstva zavazuje chránit své občany ve vzduchu, na vodě i na souši, prostě všude, ovšem kromě na území zemí, z nichž přišli do Kanady, čili (většinou) zemí jejich původu.

Co má tohle všechno společného s Janem Švejnarem a těmi, kteří brání jeho právo zacházet s občanstvím jako kdyby to byla nějaká zelenina na tržišti či zboží z druhé ruky?

Nic víc než to, že možná hlava republiky by neměla kšeftovat s věcmi, s nimiž se nekšeftuje, že by to taková hlava také měla vědět předem a že v případě, že to taková hlava neví, stávají se její veškeré závazky zcela bezcennými.