Hned z několika indicií se dá usuzovat, že v pořadí druhá přímá volba českého prezidenta bude napínavá až do samotného konce.

Výzkum agentury Median pro Český rozhlas v první půlce dubna zjistil, že Miloše Zemana by nyní opětovně za prezidenta volilo 37 procent dotázaných, Michala Horáčka 20 a Jiřího Drahoše 17 procent respondentů. Ostatní adepti paběrkovali.

Současná hlava státu může být spokojená. Má před konkurenty náskok, který by jí měl zajistit postup do druhého kola. Ovšem i její vyzyvatelé mohou mít radost. V součtu Zemana porážejí. Jde jen o to, zda by se ve druhém volebním kole dokázali navzájem podpořit a zda by to akceptovali jejich stoupenci.

Horáček s Drahošem již cosi podobného naznačují. Bývalý šéf Akademie věd sice na textujícího antropologa lehce ztrácí, to ale patrně souvisí s tím, že je v mimopražském terénu dosud méně známý. Časem se zase ve výhodu může změnit jeho akademickými tituly ozdobený životní příběh, který se zatím zdá být bez poskvrny.

Miloš Zeman coby polarizující osobnost dokáže přivést k urnám své skalní příznivce, ale také skalní odpůrce. O ostatní se povede lítý boj. A to přesto, že pozice prezidenta je spíš reprezentativní a ceremoniální.

Stávající hradní pán má neustálý sklon rozšiřovat svůj vliv, ústava-neústava. V budoucnu by rád navíc zavedl zákonodárnou iniciativu prezidenta. To může být motivací a vodítkem i pro ty, co prezidentovu roli nepřeceňují a stojí o to, aby byl jen kamínkem v exekutivním provozu, jemuž v parlamentní demokracii dominuje vláda.

Už i politickým stranám dochází, že jakkoliv personifikovaná volba prezidenta přitahuje pozornost, stěžejní bitva se odehraje již na podzim – o poslanecké mandáty a skládání příští vlády. Proto směrem k prezidentskému klání neplýtvají osobnostmi, silami ani penězi.

V koaličních partajích se zvolna prosadil názor, že není nutné stavět vlastního stranického prezidenta, a totéž zaznívá z části opozice. Lidovci vzdali sen, že se jim podaří přesvědčit Petra Pitharta, v sociální demokracii a ANO zase pohasíná vůle k interním prezidentským referendům.

V ČSSD se v této souvislosti spekulovalo o červnovém termínu. Nedávno ale Lidový dům oznámil, že neproběhne dřív než v listopadu, a to kdoví jestli vůbec.

Andrej Babiš řekl, že ANO by nemělo nominovat nikoho ze svých řad s takovým důrazem, že zejména ministr obrany Martin Stropnický, který měl ke kandidatuře nejblíž, působil notně zklamaně. Přitom mezi čelnými politiky hnutí ještě nedávno převažoval názor, že by měli mít v prvním kole vlastního kandidáta, nejlépe Stropnického.

Souviselo to s evidentní nechutí podpořit Zemana, přestože s ním je Babiš jedna ruka. Jenže šéf je šéf – a kdyby nakonec ANO prezentovalo jiné stanovisko než Babišovo, šlo by skoro o zázrak.

Možná ale i ministru financí časem dojde to, co už napadá mnohé sociální demokraty. A sice, že nemá smysl krvácet za Zemana. Jde o neřízenou střelu a jeho pojetí úřadu je dost egoistické. Oranžové nadto trápí, že doteď Zeman spíš hnal vodu na mlýn ANO než ČSSD.

A co když postupně poroste popularita Zemanových vyzyvatelů, kteří přitom slibují být nekonfliktními a stmelujícími prezidenty? Takový zdrženlivý Jiří Drahoš by byl pro politické strany darem z nebe. Kromě toho, kdyby někoho podobného občané skutečně na Hrad vynesli, nebylo by výhodnější mít s ním dobré vztahy už z doby kampaně?