Pochopitelně záleží na úhlu pohledu, z jakého je úspěch posuzován. Nejvíce může strana prosazovat svůj program a tím pádem vytvářet úspěchy, když je u moci. Jiří Paroubek u ní byl zhruba rok a čtvrt. Do premiérského křesla však neusedl po vítězství ve sněmovních volbách, ale na konci volebního období v momentu, kdy Stanislav Gross musel pod tlakem rezignovat jak na post předsedy sociální demokracie, tak i premiéra. V obou funkcích ho vystřídal právě Jiří Paroubek. V premiérském křesle tak seděl téměř stejně dlouho jako Jan Fischer. Ten byl přitom považován za přechodné provizorium.

Jako lídr vedl Paroubek stranu do dvou sněmovních voleb. Pokaždé se mu volební výsledek nepodařilo proměnit ve vládnutí. Byť v roce 2006 skončily volby tzv. patem, byť v roce 2010 získala ČSSD nejvíce hlasů. Paroubkův politický styl mohl být přitažlivý pro část voličů, zároveň však výrazně ubíral straně koaliční potenciál. Proto už před letošními volbami dali představitelé Věcí veřejných nebo TOP 09 jasně najevo, že se sociální demokracií pod Paroubkovým vedením nechtějí mít nic společného.

A protože člověk se ve své podstatě nedokáže zásadně změnit, i když některé vlastnosti může zkusit potlačovat, je přirozené, že i po této zkušenosti Paroubek kritizuje ČSSD za to, že při jednání o dělení křesel ve sněmovně byla málo razantní. Vzhledem k rozložení sil v dolní parlamentní komoře by však sociální demokracii případná agresivita nebyla nic platná. Maximálně by vládní tábor utvrdila v tom, že snažit se s ČSSD vyjednávat je ztrátou času.

Z tohoto úhlu pohledu jsou tak pochopitelná slova úřadujícího šéfa sociální demokracie Bohuslava Sobotky, že jeho strana bude samozřejmě vládu kritizovat, ale že to bude dělat méně agresivně. Až praxe ukáže, zda tomu tak skutečně bude. Například v představené stínové vládě zůstal jako ministr zdravotnictví David Rath. Přitom součástí jeho politickému stylu je i značná dávka agresivity. Není náhodou, že polemika kolem složení stínového kabinetu se nejvíce týkala právě jeho jména.

Pohled na seznam stínových ministrů pak z velké části nabízí stále stejné tváře. Některé z nich už byly součástí týmu nejenom za Jiřího Paroubka, ale také Stanislava Grosse či dokonce Vladimíra Špidly. Vysvětlit se to dá nejrůznějším způsobem. Například tak, že jde o lidi, kteří si nepřipouštějí výrazný díl odpovědnosti na výsledcích sociální demokracie, vyčkávají v závětří, nejsou svému šéfovi schopni dostatečně oponovat a tím i korigovat jeho případné chyby. Nebo tak, že jsou to naprosto nepostradatelní odborníci, bez kterých by se ČSSD neobešla a kteří pro blaho strany navzdory předsedovi dělali vždy maximum možného. Ať tak nebo naopak součástí stínové vlády jsou i nadále Bohuslav Sobotka, Zdeněk Škromach, Lubomír Zaorálek nebo Milan Urban.

Na některých postech se objevují i nová jména. Například stínové křeslo ministra pro místní rozvoj patří jihočeskému hejtmanovi Jiřímu Zimolovi. Právě takovýto typ by mohl reprezentovat skutečně jiný politický styl sociální demokracie. Pro tuzemskou politickou scénu je už pomalu příznačné, že se v nejrůznějších úvahách o novém předsedovi ČSSD jeho jméno prakticky nevyskytuje.

A protože se blíží podzimní komunální a senátní volby, je pravděpodobné, že se v nejbližší době zásadní změny politického stylu ČSSD nedočekáme. To, že ve sněmovně nebude tolik agresivní, bude vynuceno spíše rozložením sil v dolní parlamentní komoře. Dávat nejrůznější ultimáta v situaci, kdy si vládní koalice může vahou 118 hlasů prosadit prakticky cokoli, by bylo směšné. Zároveň s rozběhnutím podzimní volební kampaně dříve nebo později dojde k další tvrdé konfrontaci mezi ČSSD a vládní koalicí. Kdyby totiž sociální demokraté setrvali v letním pasivním vyčkávání, pak by komunální a senátní volby mohli rovnou předčasně odpískat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6