Jednadvacátého dubna uplynulo deset let od jedné z největších demonstrací v naší novodobé historii. Na pražském Václavském náměstí se sešlo na 90 tisíc lidí, aby protestovali proti politice vlády občanskodemokratického premiéra Petra Nečase. Tehdejší šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil ji dokonce pasoval na nejhorší vládu od roku 1950, později však svá přehnaná slova odvolal.

Atmosféra byla vypjatá. Lidé měli pocit, že korupce kvete a politici jim příliš šátrají v kapsách, i strach ze ztráty zaměstnání. O rok a půl později nahradili pravicový kabinet levicovým a zažehli politický vzestup Andreje Babiše (ANO).

Nynější situace se v mnohém liší. Nezaměstnanost máme minimální a na veřejné služby zatím nikdo nesahá, byť ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) prosazuje, abychom si v budoucnu za lékařské úkony nad rámec dnešního standardu připlatili. Tenkrát ale třeba zase bylo zhruba jen poloviční zdražování. Pokud ještě nedávno chudoba ohrožovala desetinu populace, dnes analytici hovoří až o 30 procentech a odhadují, že domácnosti zchudnou minimálně o šest procent.

Agentura STEM zjistila obavy 70 procent respondentů, že po zažehnutí války na Ukrajině a energetické krize dojde k oslabení sociálních jistot českých občanů. Průzkum společnosti Generali Investments prozradil, že 95 procent dotázaných má strach z prudkého zdražování. Imunní není ani střední třída čerpající hypotéky, kupující do aut naftu či benzín, bazírující na kvalitním vzdělání dětí a navyklá žít také kulturním životem.

Z pohledu běžného člověka tkví hlavní problém v rychlejším růstu cen než mezd. Státním zaměstnancům byly až na výjimky platy dokonce zmrazeny. Žádný div, že se na zadní stavějí jako první, především přetížené osazenstvo úřadů práce. Nejprve se zapotilo s covidovými kompenzacemi, teď při péči o běžence. Úkoly mu ale přibyly též se zdražujícím se živobytím. Právě tam oznámil Odborový svaz státních orgánů a organizací vyhlášení stávkové pohotovosti.

Na tapetě je jak neochota vlády úředníkům přidat, tak necitlivá rétorika koaličních politiků, například předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, podle níž jsme si dosud žili nad poměry a ve všech resortech bobtnala byrokracie.

Lidovecký ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka odborářům vzkázal, že u něj mají otevřené dveře. V nich jim ale může leda zopakovat, že na vyšší platy prostředky nemá a jasněji že bude nejdřív v červnu, až kabinet zreviduje státní rozpočet. Zástupci zaměstnanců ocenili jeho rozhodnutí o mimořádných odměnách, ovšem trvají na tom, aby se sáhlo i do platových tarifů.

Fialova vláda při svém nástupu zdůraznila, že jí záleží na sociálním dialogu a hladkém fungování tripartity. Ta se schází, avšak odbory i zaměstnavatelé na ní bývají stavěni před hotovou věc. Společné hledání východisek se nekoná. Odborům už ale jalový dialog nestačí. Zatímco předák ČMKOS Josef Středula akcentuje potřebu dohody, radikálnější předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek připouští generální stávku či blokádu Prahy.

Chtělo by se říct, že tak zle snad zatím není. Jenže být může. Nestačí, aby premiér s ministry o nutnosti sociálního smíru pěkně mluvili, je nejvyšší čas, aby pro něj také něco dělali.

Tuzemské odbory jsou ve srovnání s cizinou ještě poměrně krotké. Leč souběh krizí a vládní neochota přehodnotit striktní rozpočtovou politiku představují rozbušky, které mohou zažehnout konflikt, na němž by s výjimkou politických extremistů nikdo nevydělal. Už proto by Fialův tým měl pozorněji naslouchat jak odborům, tak opozici.

Koneckonců o podseknutí rozpočtových příjmů se zrušením superhrubé mzdy druhdy zasloužili občanští demokraté spolu s babišovci. Proto by i dnešní spoušť měli likvidovat bok po boku.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus