Osud sociální demokracie, či přesněji konkrétních sociálních demokratů, je dokladem toho, jak je v politice důležitá značka. Kdyby výsledky ČSSD závisely jen na výkonech jednotlivců, výrazně by pokulhávaly za realitou.

Pověst tradiční levicové strany se silným evropským zázemím jí pak pomáhá žehlit desítky různých přešlapů.

Policejní vyšetřovatelé si v posledním období posvítili na oranžové primátory Ústí nad Labem, Frýdku-Místku či Přerova. Primátoři Opavy a Ostravy ze sociální demokracie odešli či byli odejiti.

Hejtman Karlovarského kraje si zadělal na image nenasytného mnohoobročníka a v případě jeho kolegy z Vysočiny se ČSSD může hájit leda tím, že není jejím členem, ale "jen" nestranickou jedničkou krajské kandidátky.

Muž, jehož plný ranec funkcí budil dosud největší pozornost, se nakonec poslaneckého mandátu a na něj navázaných povinností vzdal. Zároveň ale spustil Michal Hašek písničku, kterou jsme už od něj slyšeli před volbami a jejíž refrén líčí, jak hodlá krýt záda a pomáhat svému předsedovi. Výsledky jsme viděli těsně po volbách a sotva věřit tomu, že by Bohuslav Sobotka stál o repete.

Hejtmani, kteří bývají označováni za Sobotkovu opozici, si zatím spolupráci s vládou pochvalují. Tedy až na výjimky, jakou je šéfka resortu práce a sociálních věcí. Přesto se už dnes sociální demokracií šíří, že v plnění programu má Sobotkova sestava rezervy.

Nejde o nic nového pod sluncem – podobné nářky slýchali i jiní premiéři, jenže už staré rčení praví, že stokrát nic umořilo osla. Kromě toho si také někteří vlivní straníci již stihli postěžovat médiím, že se nedočkali slíbených postů ve veřejné správě.

Když sečteme nejednotnost ČSSD, její lokální kauzy, ostřelování Hradem i koaličními partnery, vyjde nám, že poslední kapkou se může stát případný neúspěch ministrů ve vládě a kandidátů v trojích letošních volbách – do Evropského parlamentu, třetiny Senátu a obecních zastupitelstev.

Ministři se zatím vyvarovali afér. Někteří si dokonce získali respekt médií i zahraničních kolegů. V ČSSD je však všechna sláva polní tráva. Takový Jiří Dienstbier až na poslední chvíli obdržel nominaci, aby vůbec mohl na Kladensku obhajovat senátorský mandát.

V Janu Kellerovi sice sociální demokracie našla atraktivního lídra do evropských voleb, leč také lídra v mnohém nevyzpytatelného a obtížně tvarovatelného. Bez čerstvých tváří se přitom neobejde ani v podzimních volebních kláních.

Lidový dům ale též potřebuje přinést nějakou kořist z koaličních vyjednávání. Úprava církevních restitucí to nejspíš nebude. Osud Dolu Paskov vzal do svých rukou Antonín Babiš. Také v bitvě o státní rozpočet dosud sociální demokraté tahají za kratší konec provazu. Vášnivé debaty provázejí služební zákon i normu, jež má upravit majetková přiznání.

A když si ministerský předseda dovolí zle pohlédnout na předsedu ANO a upozornit třeba na jeho latentní střet zájmů, přijde Babiš s protiakcí. Například s neloajálním vyjednáváním za zády vládních kolegů nebo s akcentováním kauzy OKD, která je vnímána coby Sobotkova slabina.

Zaváhání v evropských volbách by ještě členové a voliči ČSSD mohli Sobotkovi odpustit. Muselo by ale být vykoupeno úspěchy vládní politiky – především v sociální a fiskální oblasti. Ty nejsou vyloučeny, ale zatím se na obzoru nerýsují.

Premiér by též mohl postavit do latě koaliční spojence, kteří jsou v současnosti nezvykle samostatní, asertivní, ba – chtělo by se nepěkně říci – splachovací. Sázet na značku nelze stoprocentně a donekonečna. Buďme proto zvědavi, najde-li Bohuslav Sobotka způsob, jak udržet v sedle sebe i svoji neposednou partaj.