Asi nejsem jediný, kdo v pátek večer popřepínal všechny zprávy co mohl a sledoval zpravodajské krytí předvolební senzace č. 1. Těsně po křtu knižně sebraných spisků Jiřího Paroubka zastřelil z ničeho nic dlouholetý Paroubkův přítel syna dlouholetého Paroubkova přítele. Nešťastná událost v nešťastný čas. Jeden estébák a úspěšný privatizátor z doby Paroubkova angažmá na pražském magistrátu, druhý spoluvlastník podniku se stíhaným ruským mafiánem. Rozdílné zprávy a různé reakce. Od hloupých až po vychytralé.

Začněme televizemi. Pro ČT i Primu byly otvírákem pokračující turbulence na světových finančních trzích, pro Novu mrtvý Kočka. Obsah informace se významně nelišil, lišilo se její zpracování. Grafický polopatismus, používaný Novou, může být přínosem, pokud není použit zrovna tak, jak použit byl. Mám konkrétně na mysli postup, který nakonec doprostřed obrazovky umístil Paroubka coby vrchního kápa. Nevysloveno, podsunuto.

Ke krvi rozstříkané po restauraci se žádná z hyen nedostala. Kéž by se to takhle policajtům povedlo vždycky. Nova natočila hysterické výlevy shromážděného Kočkovic klanu. Připomínalo to záběry z cikánského nebo arabského bičování emocí, přízrak jiné kultury, možná projev pro duševní zdraví postižených přirozenější, ale komentář, že spravedlnost mezi podsvětními gangy se vyřizuje jinak a policie měla plné ruce práce, aby vraha Ďuričku ochránila, byl znovu naprosto nekorektní. Těžko říci, zda takto vypadá podstata nováckého zpravodajství nebo redakce pouze předváděla, že kroupoviny umí dělat na všechny strany. V sobotu pak Prima uvedla další neověřenou zprávu, že v pražském podsvětí je od Kočků vypsána cena na Ďuričkovu hlavu, což právník rodiny Kočkovy, doktor Lžičař, rezolutně popřel, zřejmě má o tom přehled.

Příležitosti snadno si hloupě šťouchnout neodolal Mirek Topolánek. Že smrti mladého Kočky mohlo předejít řádné došetření Kubiceho zprávy, je zřejmé. Že by si na to vzpomněli novináři i bez jeho nápovědy, také.

Tvrdíkovo prohlášení o tom, že Jiří Paroubek těžce prožívá tragédii, v níž hlavní roli hráli jeho dva blízcí přátelé, předseda ČSSD korigoval na ranní tiskovce. Stále zřetelně otřesený se dal do vysvětlování, že Ďuričko vlastně nebyl žádný přítel, jen člověk, který z neznámých důvodů se občas vyskytoval ve stejném čase na stejném místě. Také překvapenému auditoriu sdělil, že Kočkova smrt nemá s programem ČSSD vůbec nic společného, jako by to tam někdo hledal.

Jiří Paroubek má rád takovou intelektuální hru. Snaží se říci něco, co vypadá jako vyjádření k věci, odvádí tím pozornost, v podstatě mění předmět diskuse a čeká, že si toho druzí nevšimnou. Není sám, jsou v tom i lepší.

Předsedovi ČSSD se ovšem týden před dalším pokusem vyhrát volby sčítají dva velmi nepříjemné momenty. Tím prvním je výběr jeho přátel. Mohu mít stranické kolegy, se kterými si nesednu do autobusu, natož ke stolu. Mohu mít obchodní partnery, se kterými zachovávám maximální, až úzkostnou korektnost, protože jinak to nejde. Mohu mít kamarády na vodu nebo na občasný mejdan, lidi, se kterými jsem spojen společným zájmem. To nejsou přátelé. Přítel je člověk, který mi „sedí“, který uvažuje podobně jako já a za jehož chování a jednání se nemusím stydět, protože občas za něj dám ruku do ohně.

Paroubkovi přátelé se projevili jako čuňata. Chlastat jako carský oficír, když to vydrží a zvládne, nakonec proč ne? Trumfovat se, kdo u sebe, naprosto zbytečně, nosí víc peněz? To už vypadá skoro jako předvádění, že jeden se doma může utírat Masarykem, zatímco ten druhý si musí vystačit s Palackým. Chodit do společnosti s pistolí? Aby bránil ty statisíce, co má s nimi vycpané kalhoty? A před kým? A nakonec ve vteřině zastřelit dosavadního spolustolovníka, jen protože řekl něco, co se mu nelíbilo? A co to vlastně bylo? A jak se vůbec může slušný člověk cítit mezi lidmi takovéhoto kadlubu natolik dobře, aby je nazýval přáteli a chtěl s nimi strávit dovolenou na lodi? Paroubkovo „Kdo z vás na to má, pánové“ skončilo mediální ostudou. Podobná otázka mezi jeho přáteli skončila smrtí jednoho z nich.

Proto se Jiří Paroubek snaží ukázat, že neexistuje přímé spojení mezi ČSSD a jeho expřítelem Ďuričkou. Aby se nikdo neptal, jacíže přátelé vyhovují naturelu J.P. Aby se nikdo neptal, proč přátelé oranžového předsedy vypadají jako archetyp modré hydry, před kterou oněch deset dolních tak usilovně chrání. Narušuje to věrohodnost.

Druhým problémem je přízrak Kubiceho zprávy. Jak vypadá práce policajtů přes zločinecké organizace? Je přizpůsobena charakteru zločinu. Zločin sám je většinou kryt velmi sofistikovaným způsobem za použití prostředků, které jsou zcela srovnatelné s tím, co mají policajti, často mnohem lepšími. Policista tak pracuje spíš jako rozvědčík, sleduje stopy a indicie, které už z povahy činu a činnosti nelze zakrýt. A takto získané informace stokrát prosívá, porovnává, prověřuje a po čase z nich je (možná) vyšetřovací verze, se kterou se dál pracuje. V Kubiceho zprávě byla celá řada takových informací, indicií a drbů.

Když už sociální demokraté nemohli zabránit jejímu předložení, vybrali z ní jeden bod vhodný k mediálnímu znevěrohodnění. Byla to hláška o tom, že Jiří Paroubek měl na lodi v držení právě jeho přítele Bohumíra Ďurička údajně zneužívat jeho nezletilou dceru. Uražený a dotčený Paroubek tehdy sám a velmi výrazně přispěl k popularizaci Ďuričkova jména a jejich vzájemného vztahu. Teď se mu dobrý nápad se spinem na Kubiceho vrací jako bumerang.

Volebnímu štábu Lidového domu došlo, že minimálně kvůli povolebnímu alibi je třeba rozvinout činnost. Nevymysleli nic lepšího, než začít dokazovat, že Ďuričko nejen není přítelem, ale vlastně je ODSákem. Ze vždy nachystaných složek tentokrát vytáhli fotografie dosvědčující, že Ďuričko se potkal s Klausem a dokonce zkoušel balit Talmanovou. Jen namísto zcela jistě existujících snímků s Pavlem Bémem vylovili snímky s jeho dávným předchůdcem Koukalem. Proč jsem přesvědčen, že Ďuričkovy kontakty se současným primátorem existují? Ďuričko stejně jako Kočkovi podnikal v Praze způsobem, který ani v naprosto čisté a legální podobě nemohl prosperovat bez dobrých kontaktů na radnicích všech stupňů včetně magistrátu. Jen naprosto nepředvídavý člověk by nevyvinul úsilí, aby se před panem primátorem blýskl v příznivém světle. A příležitostí k tomu existuje spousta. Že by to nikdo nevyfotil? Pokud archív Lidového domu obsahuje šmírácké fotky ze soukromého posezení Ďurička s Talmanovou, nevěřím, že by tam pro strýčka příhodu chyběla dokumentace Ďuričko – Bém z nějaké oficiální nebo polooficiální akce.

Jak pravil politolog Šaradín, Kočkovu vraždu s Moravovou aférou vůbec srovnávat nejde. Tolik hnusu v jedné (Moravově) straně a skutečné neštěstí poblíž oranžových! To přece musí volič rozlišit! O co se Morava hloupě pokoušel, to v Lidovém domě dávno mají. Potřebujeme prokázat Ďuričkovy kontakty na ODS? Přítel přátel jej už dávno vyfotil, když byl s Talmankou na kafi! Ve snaze rychle vymyslet něco, co zachrání kůži, napráskali na sebe přátelé z Hybernské, že sbírání materiálů použitelných proti každému, kdo se může stát pro ČSSD zajímavý, důležitý nebo nepohodlný, je dávnou a naprosto běžnou metodou jejich politické práce. Když odstoupil Morava, měl by Paroubek taky. A bez uvažování, kterým tak nějak lidsky naznačuje, že pod tíhou osudu i Velký Vůdce někdy zakolísá.

Co na to Jan Tleskač? A ostatní voliči?