Když politická strana nesplní ve volbách očekávání nebo pak udělá nějakou zásadní chybu ve vyjednávání o vládě, její vedení odchází a hlavní odpovědnost přebírá předseda. To je neúprosné pravidlo demokratické politiky. Damoklův meč visí před volbami nad všemi lídry a oni jsou si dobře vědomi, že jejich politická kariéra může stejně tak vystoupat na vrchol, jako zcela skončit.

Ale stejným pravidlem je, že se o tom nemluví, nakolik by to působilo jako předčasné symbolické hození ručníku do ringu.

Jestliže tedy předseda ČSSD Jan Hamáček občas toto pravidlo nyní porušuje a zmíní v médiích explicitně, že pokud se jeho strana nedostane na podzim do sněmovny, skončí v jejím vedení a nebude ani velvyslancem, jak se spekulovalo, je k tomu jistě nějaký specifický důvod.

Tři roky vede stranu, která už jen čerpá ze slavné minulosti a obchoduje se svými čtrnácti poslaneckými hlasy, které díky ní v posledních volbách získala. Postupně vypadla z Evropského parlamentu, zastupitelstev Prahy a dalších velkých měst, z krajů, přišla o senátorský klub a její bývalí úspěšní komunální politikové raději volí jiné značky.

Jako by neúprosně zbývala už jen poslední rána z milosti ve volbách do sněmovny.

Zcela mimo hru ještě přesto není, ale oscilace kolem pětiprocentní hranice je pro historickou stranu české levice ostudná. A i kdyby dosáhla svého preferenčního maxima 7 procent, byl by to úspěch? Když by to znamenalo buď jen znovu možnou roli vládního přívěsku, nebo živoření bez spojenců v opozici.

To všechno Jan Hamáček ví. A proto možnost definitivního pádu raději připouští, i když doufá v návrat voličů, mezitím už ale pevně usazených u stran jiných. Přitom paradoxně vydržel v politice docela dlouho a nebýt politických otřesů, mohl plnit roli seriózního, ne moc viditelného politika, kryjícího záda stranickým špičkám.

Role předsedy ČSSD na něj tak nějak zbyla a on se jí zhostil toporně, bez charismatu a s mnoha politickými chybami, i když, pravda, v situacích, kdy byla k dispozici jen špatná řešení.

Poslední vstup do vlády s Babišovým hnutím ANO byl fatální a představa, že jen v ní budou politikové ČSSD viditelní, byla naivní od samého počátku. Viditelnost ještě nemusí znamenat příliv voličů – a to se v tomto případě ukázalo.

Jisté sympatie Hamáček získal coby věcnější proticovidový lídr než premiér, a to v červeném svetru. A také nominací proevropského ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Tyto sympatie ale naopak promrhal záhadnou anabází s cestou do Moskvy a Petříčkovým odvoláním. S preferencemi to ale stejně příliš nehnulo tam, ani zpět.

Sjezd ČSSD se rozhodl dohrát tragickou hru do konce a poslal Hamáčka do dlouhodobě ztracené bitvy. Ten má sice pravdu, že straně v minulosti velmi škodilo, když mluvila mnoha rozpornými hlasy. Byly to ale hlasy silných politických person a naskýtá se otázka, zdali to neznělo nakonec přece jen o něco lépe než jeden hlas velmi slabý.

Nad vyhlídkami nejstarší české politické strany jsou proto stále četné mraky. I její předseda dává nahlédnout do podvědomí, když téma svého povolebního osudu s takovou upřímností sám otevírá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu