POLITIKA: Slovo, chlap a televize
V době před volbou proto největší pozornost vzbudil jeho vztah k občanskému slibu Spojeným státům, který odbyl tím, že jich tam (slibujících) bylo moc a už si to nepamatuje. Protože slíbím-neslíbím, beru-neberu vážně je docela jednoduchá kategorie, uvízlo mi to v hlavě. Také proto, že i president se úřadu ujímá slavnostním slibem a jeho odmítnutí má docela fatální důsledky. Ústavodárce nejspíš předpokládal, že slibující považuje vyřčené za více než trochu vyfouklého teplého vzduchu. A Jan Švejnar mi dal šanci svůj vztah ke slibům prověřit dřív, než jsem čekal, ve svém nominačním projevu a v událostech, které se děly potom.
Taškařice se způsobem prosazení veřejné volby byla známa několik dnů předem. Ti jednodušší spoluobčané a většina novinářů věřili, že je to proto, aby volič na vlastní uši viděl, jak hlasuje jeho poslanec, potažmo senátor. Připomínka, že zákon o jednacím řádu sněmovny je v případě volby z více osob legislativním zmetkem, byla odsunuta jak květina buldozerem.
Pro prosazení veřejné volby bylo ovšem nutno překonat ještě jednu překážku. Zatímco ve sněmovně byla připravena mašinka pro prosazení veřejné volby (o pár hlasů, ale přece), v senátu výrazně převládají zastánci volby tajné. Bylo proto nutné použít procedurální kličku, jejíž pomocí byl silný názor senátu smáznut ve prospěch slabé většiny ve sněmovně. Česky řečeno, senát bylo nutno převálcovat.
Jan Švejnar, bez jehož souhlasu by se tento protiústavní krok vůbec nemohl odehrát, ve svém nominačním projevu slíbil, že jednou z věcí, na které bude dbát, bude důstojnost senátu a uznávání jeho role na politické scéně.
Další kapitolou byl televizní maratón a heroický výkon Václava Moravce, který se za švejnarovskou koalici veřejnoprávně bil do poslední vteřiny.
Presidenta volí členové parlamentu a jejich motivace reflektují především zájmy konkrétní politické strany a jednotlivých frakčních skupin uvnitř. Situace se tak mnohem více podobá například stranickým primárkám, než klasickým volbám. Otázkou je, proč nebyli pozvání lidé s určitým vhledem do stranických kuchyní, kteří by mohli poskytnout více, či méně zasvěcené komentáře nebo alespoň hypotézy – Mitrofanov, Pečinka, Fištejn, Doležal, Sokol, … . Naopak se tam ocitl odborník na volební systémy Lebeda, umělkyně obecné pravdy Dvořáková a další podobní a mezi nimi Petr Mach se stranickým stigmatem a v politologii nejvýše poučený laik. Další vývoj ukázal, že toto pozvání mělo svůj důvod v režii. Komentáře měly pracovat na vytvoření dojmu, že je to právě ODS, kdo svojí neústupností a neochotou ke kompromisu dělá z volby nechutnou frašku.
Zlom nastal ve chvíli, kdy předseda senátu Sobotka svým kultivovaným způsobem navrhl řešení spočívající ve společném hlasování všech volitelů a ve chvíli, kdy švejnarovská koalice tento kompromis zválcovala.
Zatímco Jan Švejnar problém se svým slibem senátorům neměl, ochota Tomáše Lebedy dělat Václavu Moravcovi přihrávače narazila na meze jeho profesionální cti a nerozpakoval se chování a jednání švejnarovců označit alespoň slovy přípustnými před dvaadvacátou. Na straně Václava Moravce snaživě rozdělujícího vinu alespoň na všechny strany, nezůstal nakonec prakticky nikdo. Bývalý soudce ústavního soudu Vojtěch Cepl, který ODS kritizuje rád a často, označil jednání švejnarovců za protiústavní, Moravcovi nepomáhala ani přeřeknutí, po kterých jej diskutující opravovali.
Po první volbě, když bylo jasné, že Švejnarův volební výsledek sestává z hlasů havlistů a tvrdě vynuceného stranického hlasování komunistů a socialistů, vypadala Lebedova narážka – co teď se Švejnarem, když se ukázal být tak silným kandidátem – jako něco mezi jízlivostí a zlomyslností.
Ve třetím kole volby odloženém na sobotní dopoledne po dalším pětihodinovém zdržování se konečně podařilo přesvědčit (některé) lidovce, že zaříznutí Jana Švejnara komunisty jim dává šanci zvednout sázky tím, že zaříznou Klause a president zvolen nebyl. První volba skončila.
Druhá volba se koná za týden. Novým prvkem je nejen vyjádření Vojtěcha Cepla, ale také například předsedy Ústavního soudu Rychetského, že procedurální postup výběru volby byl neústavní. Odvolávka na dvě ústavně právní autority může přinést alibi oněm čtyřem hlasům, které pro schválení společného hlasování v pátek chyběly.
V takovém případě je reálné upřednostnění tajné volby. Ta mnohem více odrazí vnitrostranické spory uvnitř komunistů, socialistů, ale i lidovců. Volební vítězství Václava Klause tak hrozí už v prvním kole, nikoli proklausovskou afinitou české levice, ale potřebou vyřídit si vlastní účty s Filipem nebo Paroubkem.
Komunisty, nejslabší článek Švejnarovy volební koalice, zachvátil znovu spor o autentického levicového kandidáta, třeba Bobošíkovou. Pokud komunisté postaví do druhé volby svého koně, znamená to, že se lidovci musejí rozhodnout, zda ze sněmovny takticky hlasováním pro Švejnara a proti Klausovi propustí kandidáta zelených a socialistů anebo při zachování současného poměru hlasů, postoupí z obou komor do druhého kola jedině Klaus.
Skutečností ovšem zůstává, že ODS, nezávislí příznivci Václava Klause a lidovečtí volitelé pevně nebo potencionálně odhodlaní volit Václava Klause mají dostatečnou většinu k tomu, aby zabránili zvolení Jana Švejnara i jakéhokoliv jeho náhradníka. Pokud se nepodaří vygenerovat kandidáta přijatelného pro lidovce, komunisty a všechno mezi, je zvolení Václava Klause otázkou času a ochoty několika váhavých střelců absolvovat další nechutný tyjátr v režii Paroubka a Bursíka.
Divadlo to bylo poučné a zaznívá hlas lidu i novinářstva, jakéže nechutné divadlo nám to všichni politici připravili. Neměli bychom zapomínat, že to nebyli zdaleka všichni. Byli to ti, pro něž je politika pokračováním totální války všemi dostupnými prostředky.
