Po loňském vítězství Zuzany Čaputové v presidentských volbách se zdá, že Slovensko pokračuje v jakémsi společenském obrození.

Slováci měli své období mečiarismu, provázené kriminální činností představitelů režimu (vražda Roberta Remiáše v souvislosti s násilným únosem syna presidenta Kováče), následné období panování strany Smer, které bylo rovněž ukončeno více méně až vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny a odstavením figur typu pana Kaliňáka a Fica, za jehož vlády existovaly mafiánské struktury, representované Mariánem Kočnerem a dalšími. Úděsné odposlechy, kdy tento „podnikatel“ vulgárně nadává nejvyššímu státnímu zástupci, jsou typickým epifenomenem této naštěstí již odcházející epochy.

Slováci ve volbách dali přednost naději, že s korupcí se bude opravdu bojovat a nikoli ji zametat pod koberec. Odmítli rovněž stranu se zřetelnými fašistickými prvky a její lídr Marián Kotleba čelí v těchto dnech žalobě za propagaci nenávistné ideologie.

To se samozřejmě leckomu nelíbí, například našemu expresidentovi Václavu Klausovi, který v rozhovoru (zde) vyslovuje své potěšení z neúspěchu strany (resp. koalice), za kterou kandidovala v minulém roce paní Čaputová. Ve stejném rozhovoru pan Klaus lká nad rozpadem či neexistencí klasických politických stran. Pan Václav Klaus nepostřehl, že právě oněch minulých 30 let na Slovensku, kdy vládly strany HZDS a Smer (s malou přestávkou za premiérství pana Mikuláše Dzurindy), bylo Slovensko doslova mafiánským státem, kde se ta hlavní špína konala ve stranických sekretariátech a v tajných bytech (aféra Gorila).

To, že Slováci konečně odmítli podobný systém, není katastrofa, ale naopak velmi nadějný krok, i když samozřejmě nelze předpokládat, jak se situace bude vyvíjet. Je však jisté, že vláda pana Maťoviče bude pod velmi pečlivým drobnohledem jak novinářů, tak i celé společnosti, a nejspíše už nebude možné, aby nějaký gauner oslovoval nejvyššího státního žalobce termíny, jež jsou zvyklé ve společnosti IV. cenové skupiny na konci večírku.

Pro nás by to mělo být jak ponaučení, tak i jistý prostor pro naději. Že lze na místo hlavy státu zvolit někoho, kdo - stejně jako paní Čaputová - nebude mít neustálou potřebu trvalé a agresivní ingerence vlastního ega do situací, v nichž nemá co pohledávat. Tvorba vlastní zahraniční politiky, výklad Ústavy dle vlastního pohledu atd. není tím, co se od presidenta v systému parlamentní demokracie očekává. Také i to, že předsedou vlády nebude jedinec, který nazývá komisaře EU „pomatenci“ a poslance jiného názoru vlastizrádci. Že není nutné, abychom neustále již několik let řešili temnou minulost předsedy vlády, že naopak žádoucí, abychom dostávali dotace pro ty podnikatele, kterým příslušejí, a nikoli multimiliardáři, který zřetelně neví, kdy už má dost.

Měli bychom pečlivě sledovat Slovensko. A vzít si při příštích volbách ponaučení, že se dá žít i jinak než neustále ve strachu, co zase premiér či president veřejně prohlásí či provede.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora