Vláda chystá rouškovné a opoziční politici skřípou zuby. Důchodci dostanou podle plánu, který teď ministři dotahují do posledních detailů, po šesti tisících korunách.

Podle jedné varianty inkasují celou částku někdy v období letošních Vánoc, podle té druhé se rouškovné rozpustí v měsíčním navýšení o 500 korun po celý příští rok. Z pohledu opozice jde o populistický rok, který má nakoupit hlasy starších spoluobčanů pro krajské volby v letošním roce, případně na velké volby do sněmovny v tom příštím.

Stížnostem opozice se dá snadno porozumět. Zvyšování důchodů je neprůstřelný argument, se kterým takřka není možné polemizovat. Tuzemské penze nejsou v evropském srovnání právě vysoké, a když má nějaký vládní politik odvahu, aby je aspoň o pár tisícovek zvýšil, pak nejde popřít, že podnikl něco užitečného.

Jistě je možné něco namítat kvůli načasování, ale na druhé straně platí, že také důchodci měli během koronavirové krize mimořádné výdaje, které je slušné kompenzovat. Je také pravda, že se důchodový účet propadne v příštím roce do historického deficitu přes 50 miliard korun.

Ovšem právě to je možná důvod, proč ještě něco pro penzisty najít, dokud jsou k dispozici nějaké peníze. Jinými slovy by proti mimořádnému zvýšení důchodů něco namítal jen blázen, dobrodruh, anebo zarytý příznivec ideologie vyrovnaného rozpočtu.

Něco však ve slibech na šestitisícový příplatek penzistům přece jen nehraje. Tento pocit může formulovat do slov každý, kdo si pamatuje na volby do sněmovny v roce 2010. Tehdy se volební favorit Jiří Paroubek tvářil, že má hlasy starších voličů jisté, protože jim slíbil po volbách třináctý důchod.

Nejde o to, že i tehdy si Paroubkovi soupeři stěžovali na populismus. Podstatnější bylo, že příslib jednoho důchodu navíc mohl některé občany odradit a že nepřesvědčil ani všechny důchodce. Jedna věc je ocenit, že se politik snaží zlepšit životní postavení určité sociální skupiny. Ovšem nabízí se i druhý pohled, že si mě někdo chce za pár tisíc koupit.

Jistě se i v Česku najdou lidé, kteří si nechají za hlas zaplatit, jenže tito lidé se obvykle k volbám nedostaví, protože si své účasti při nich ani neváží. V roce 2010 byl tento pocit možná příliš silný a způsobil Jiřímu Paroubkovi volební fiasko.

Historie se málokdy opakuje, a pokud něco nevyšlo před deseti lety, může třeba vyjít právě dnes. Na druhé straně takovými sliby prozrazuje politik určitou slabost. Situace se mu už vymyká z ruky, nervozita roste, chtěl by rozdělit mezi potenciální voliče nějaké peníze, jenže ani se nedokáže s kolegy dohodnout, jakým způsobem to udělá.

Pokud vláda vzbuzuje takový dojem, pak je lepší se nad mimořádnou dávkou typu rouškovného ještě jednou zamyslet a najít cestu, jak za stejné peníze a pro stejnou cílovou skupinu udělat něco opravdu užitečného.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy