Každý rozvod či rozchod se dá realizovat dvojím způsobem. Buď na úrovni, nebo po idiotsku. Platí to pro rozvody manželství, stejně jako pro rozchody pracovní, kolektivní i národní. V každém případě ovšem platí, že má-li rozchod proběhnout na úrovni, musejí být na úrovni oba partneři a oba musejí mít dobrou vůli hledat a nalézat vzájemně přijatelný kompromis. Pokud tohle u jednoho chybí, nikdy to nemůže probíhat, natož dopadnout dobře.

Oba způsoby jsem zažil s kapelou. Ten civilizovaný probíhal tak, že jsme se domluvili, do kdy spolu ještě budeme hrát a, ač jsme se navzájem už moc nemuseli, všechny nasmlouvané koncerty jsme spolu poctivě odehráli. A všichni jsme se u toho tvářili, jako by se nic nedělo. Lidem, kteří si zaplatili, totiž do našich „rozvodových“ záležitostí nic není, přišli na muziku.

Ale zažil jsem s kapelou i opačný způsob rozchodu. „Dnes hrajeme naposled, příště už nejedem,“ oznámili basák a bubeník. Což o to, náhrada se našla rychle, ale stejně jsme museli několik koncertů rušit. Od té doby hrajeme v nezměněném složení. Už 27 let.

Na úrovni, nebo po idiotsku se to dá dělat rovněž na národní úrovni. Rozpad Jugoslávie provázely tisíce mrtvých. Válčilo se ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině. Vraždilo se i jinde. I my, coby čerství členové NATO, jsme spolu s dalšími kibici přispěli humanitárním bombardováním Srbska. A pokrytectvím. On totiž není rozvod jako rozvod. Když se trhne Kosovo, je to správně. Když se trhne Krym, je to špatně.

Úplně odlišný způsob národního rozchodu předvedli Klaus s Mečiarem, respektive Česko a Slovensko. Provázely ho vzájemné pochopení, dobrá vůle a velkorysost. Výsledkem je oboustranná spokojenost a skvělé vztahy Čechů a Slováků. Možná nejlepší, jaké jsme kdy měli.

Trochu to připomíná rozvod osvícených manželů, kteří už spolu nechtějí sdílet lože, stůl a kasu, ale v zájmu svých dětí se rozumně domluví nejen na rozdělení majetku, ale i na úpravě porozvodových vztahů. Proč? Protože, ač rozvedeni, stále toho spolu mají hodně společného. Hlavně ty děti. Ale i předchozí společná léta.

Nyní opět sledujeme jeden rozvod. Velká Británie si v referendu odhlasovala odchod z Evropské unie. Vypořádání vzájemných vztahů ovšem drhne. Proč? Protože jeden z partnerů se opět, jak už to tak u rozvodů bohužel bývá, chová jako idiot. Kašle na děti, v tomto případě občany Británie i EU, kašle na příští vztahy, hlavně chce tomu druhému tu drzost, že ze svazku odchází, pořádně osolit.

Žádná velkorysost, žádná dobrá vůle. Co kdyby snad někoho dalšího napadlo, že se taky trhne. To by tak hrálo! Tak ať dopředu vidí, zač je toho eurounijní loket.

Pokud zůstaneme u rodinných příměrů, ponejvíce to připomíná idiotského tatínka (či maminku, abychom byli genderově vyvážení), který(á) si dělá z vlastních dětí rukojmí, protože rozvod pro něho (pro ni) není smírná cesta ven, nýbrž nástroj pomsty.