Předčasné volby nejsou ještě ani pořádně v dohledu, a vykonaly přitom mnohé... KDU-ČSL s hlasovacím nožem na krku se zmítá v poločase rozpadu, což dokazuje nervózní prostořekost ministra financí v demisi a pokračující komika Vsetíňana Zlatoústého. Charakteristicky vždyjednotná, druhá nejstarší strana u nás se rozkližuje na – zjednodušeně řečeno – levici (lidovci) a pravici (křesťanští demokraté). Tu inspiruje bavorská symbióza CDU/CSU, kde CDU je ODS. Tento stav zrál, zdá se, dlouho. V kuloárech jdou proto vypočítavé zvěsti o Kalouskově separatistické partaji a v médiích o nerealistickém snížení cen energie…

Dále od Hradu, dále se skví zelení, kteří ve středovýchodní Evropě avantgardně zasedli v zákonodárném sboru. Pokročili za cenu unikátního posunu vpravo, což komentátoři s estetickým cítěním nazvali „barvením mořskou vodou“, do tyrkysova. Nečekaně dokázali nováčci ještě víc, recentně ve Sněmovně zasedá politické ochranářství přírody hned ve dvou vydáních: v edici SZ a Demokratické SZ. Vzplanul sektářský boj o to, kdo je pravý zelenáč čili předzvěst totálního pádu nejméně do beránkovsko-patočkovské neparlamentnosti.

Václav Havel dal svou podporou středové straně do třetice polibek smrti. Pokaždé vsadil stejně špatně. Předtím také na svatouškovské formace ODA či US-DEU, v jejichž čelech většinou trůnila druhá či třetí liga prohlašující se za vedení výběrových stran. Tito „vůdcové“ neobstávali v reálných politických zápasech, neboť své raison d´etre stavěli nenávisti k rudému a/nebo modrému režimu (eventuálně opo-smlouvě), což vyhlašovali do světa s kreativitou kolovrátku. Hloupé je, že při úpadku obou tragikomických partají, jejichž předáci se prohlašovali za filozofy nebo juristy, nebyla ve vysokých patrech politického činžáku zdiskreditována svébytná ekologická myšlenka, což se nyní bohužel děje.

Vypadá to, jako kdyby byly mladistvé špičky zelených produktem špatné recyklace. Mocenskou kariéru neúnavného Bursíka – politického turisty a stranického alpinisty – lze v letopisech České republiky zarámovat údobím od jedné přechodné vlády po druhou exekutivu letní. Přitom vrcholně pokrytecký tandem Kateřiny „Biomasy“ Jacques působil zpočátku velmi ladně: jako padouch Zahradník v bláznivé veselohře „Adéla ještě nevečeřela“, jejž za kořistí do oblak vynášel rychle se pnoucí stonek, rostla, ba šplhala po tonfě zasahujícího policisty… Voličstvo spolklo svou pravidelnou dávku pravdoláskových emocí a telenovela běžela dál. Základem prezentace do třetice všeho zlého byla logicky a bezmála výhradně – práce s médii. Jenže všeho do času. Pod čoudícím kotlem Topolánkova kabinetu přitopilo svérázné duo biopalivem, když vyhlásilo hon na ze stáda zběhlou „samici hovězího skotu“. Dokázali to mimochodem lépe, než by věc svedla „kotelnice“ Jílková. Ke spolutvořené čunkiádě, personálně propojené s historií malých parlamentních stran (!), tak přihodili proslulou „nejdražší krávu ve střední Evropě“. Politický katar v srdci Starého kontinentu dospěl, přestože mnozí aktéři byli vysloveně splachovací, k předčasným volbám. A pokud se nestane zázrak, doktor Bursík s tetou Kateřinou skončí při tlačenici do dolní komory i Evropského parlamentu obdobně krajskému klání. Nezbrání tomu pravděpodobně ani dramatické Havlovo „humanitární bombardování“ voličů. Ti to mají, jak doufá, spočítat Paroubkovu hejnu vinnému ze zrození úřednické vlády... Vyslovení nedůvěry politickému kabinetu, jeho jakási „europeizace“, zbyrokratizování vprostřed předsednictví EU, je sice mrzuté (třebaže nikterak průkopnické), ale ti, již napopáté znepozorněli pod domnělým „deštníkem euroochrany“, jsou přirozeně první příčinou svého pádu.

Kde hledat poučení z nového krizového vývoje v zemi, stranách a vládě? Nesporný úpadek demokratických principů nezpůsobili dvacet let po Listopadu „obávaní“ komunisté, nýbrž druhá generace revolucionářů prostřednictvím „Síly, Kaťuško, síly“. Pikantní je, že příznivce jejich zelené složky se nyní pokusí pro sebe stáhnout „rozkročená“ Občanská demokratická strana... Když se na české politické zahrádce napříště objeví nový kompost, mohl by být elektorát skutečně opatrnější. Na prstech počítat – alespoň projednou. Kdy to nastane, Čunkův a Kalouskův Bůh suď, leč nejspíše již s příští mrkví.