Patří to k dobrému novinářskému tónu. Skoro by se dalo říci, že je to žurnalistická povinnost. Přichází-li nová vládní administrativa, novináři nové adepty vládnutí pěkně proklepnou. Zprava, zleva, shora, zdola. Zkrátka prolustrují jejich profesní i soukromý život. Dílem pro pořádek, dílem pro zajímavost, dílem pro jistotu, zda dotyčný neskrývá ve skříni nějakého kostlivce. Američtí politici by mohli vypravovat.

Také u nás jsme si mohli v novinách přečíst stručné životopisy nových ministrů. Ta lustrace ale asi nebyla dostatečně důkladná, protože ani jeden novinář „nevypátral“ jeden docela zajímavý životopisný fakt z minulosti nového ministra obrany Jiřího Šedivého.

Všichni se omezili na jaksi povinná data, která ministerský čekatel buď sám uvádí v „cévéčku“ nebo jsou chronicky známá. Totiž že nový pan ministr je synem Jaroslava Šedivého, bývalého ministra zahraničí v Tošovského vládě (dodejme, že také v druhé Klausově vládě), že získal magisterský titul na katedře válečných studií prestižní londýnské King's College, že o pět let později obhájil doktorát na pražské Univerzitě Karlově, že byl externím poradcem prezidenta Václava Havla, že v současnosti přednáší v Garmisch-Partenkirchenu v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla a předtím že pět let vedl Ústav mezinárodních vztahů.

Žádný z novinářů ale nezaznamenal, že v životě nastupujícího ministra je také období, kterému nedominuje bezpečnostní problematika, nýbrž hudba. Jiří Šedivý je totiž také dovedný kytarista. Hrával jazz s Janou Koubkovou, hrál také rock se skupinou Žentour. Připomeňme si, že to byla ta partička, ve které bylo možno vídat takové muzikanty jako třeba Janka Ledeckého, Davida Kollera (dnes Lucie) či Michala Šenbauera (České srdce). Právě toho Šedivý vystřídal.

Kytara novému ministrovi samozřejmě neusnadní řízení resortu obrany, určitě však strohý svět politiky prosvěcuje paprskem sympatického člověčenství a osobnosti Jiřího Šedivého dává další rozměr. Stejně jako třeba saxofon Billu Clintonovi či piano Condoleeze Rice. Škoda, že si toho novináři nevšimli.

4. 9. 2006, www.petrstepanek.cz