Kterýpak služebník Páně to vlastně byl, jenž pronesl v titulku citovanou výzvu? Ale ať byl, kdo byl, pravdu měl: pakty s ďáblem nekončívají dobře, jak asi zjistil už doktor Faust, když si ho Mefisto odnášel dírou v stropě. V první chvíli se takový úpis peklu může jevit náramně výhodný, ale… Tuší to šéf strany aspoň dle jména křesťanské pan Cyril Svoboda, který, jak tak čítám v novinách, také poslední dobou špásuje s ďáblem víc nežli zdrávo? Jak všechno naznačuje, bude to pekelná koalice rudé s červenou, jež na jaře vyhraje volby; a ďábelské mámení láká, hleď, bratře Cyrile, nic to nestojí, jenom škrt perem tadyhle na ten pergamen, a všechno je tvé, což není krásnější shlížet na politické dění z centra moci než s žalem v srdci pozorovat, jak si chutný koláč vlivu a výnosných styků rozdělují jiní? A bratr Cyril se rozmýšlí, jednu chvíli už pero v krvi namáčí, zase je odkládá… zadrž, nešťastníče! Hle, v klenbě nad tvou hlavou jako by se trhlina dělala, jakýsi temný otvor se počíná rýsovat… nech těch spolků! Pomni, jak dopadl doktor Faust! Nikdo nemůže vstupovat do koalice s ďáblem a zachovat si duši, nikdo, slyšíš?

Ale snad bych měl mluvit konkrétněji. Tak tedy… dvacet let už pozoruji ze svého exilového ústraní politické hemžení v zemi otců mých, podumávaje před každými volbami, které z jejích partají bych udělil svůj občanský hlas, kdybych nějaký měl. Obvykle mi z toho vychází okruh stran a straniček v různém stupni přijatelnosti, v jehož ne přímo středu, ale aspoň trochu stranou se dosud pokaždé nalézala partaj složitého názvu KDU-ČSL. Teď poprvé se do mého hypotetického výběru nechce vejít. Taktickým chytračením - ne zrovna v prospěch své důvěryhodnosti - vynikala už vždy; námluvami s paroubkovsko-komunistickým dvojspolkem překročila její hadovitost meze všeho, co člověku s normálně fungujícím žaludkem lze ještě tolerovat.

Jiné straně bych laškování s komunistickým ďáblem… no, ne zrovna prominul, ale mávl bych nad ním rukou, takový je politický mrav v upadlém království českém, jděte se mi všichni vycpat. Ne však té, jež má na prvním místě své zkratky písmenko K, značící křesťanský . Je to totiž závazek. Jiné partaje – nejen české – se jmenují všelijak a slova v jejich názvu neznamenají vesměs nic. Litera D jako demokratický … i severokorejský samovládce ji zabudoval do názvu své truchlivé říše, věru že hlubší degradaci pojmu demokracie je stěží možno si představit. L jako lidový … ať mi někdo vysvětlí, je-li někdo lidem a druhý už není, nebo jestli jsou lid všichni, ne, i to je slovo inflační, postrádající náplně i ceny, pakli kdy jakou mělo. O jako občanský … občané jsme nebo bychom měli být také všichni, třebaže by skutečnost v určitých případech lépe vystihovalo P jako poddanský. A abychom věc vzali za druhý konec, ani písmenko S jako sociální neznamená dohromady nic, neboť není v dnešním světě toho, kdo by se nezaklínal něčím sociálním, ba socialistickým. Ostatně značila táž litera v názvu Hitlerovy partaje NSDAP, nešálí-li mě paměť, sozialistisch, že ano. To všechno jsou nálepky bezcenného zboží, jež lze připlesknout na cokoliv. Písmeno K v jeho obojím smyslu… to už je jiná.

Na rozdíl od uvedených písmen, jež mohou znamenat všechno a tudíž nic, je K ve svém významu komunistický označením velmi konkrétního výběru, ať již o něm smýšlíme jak chceme. Výběru duší otrockých, jimž nevadí živobytí plné bídy a omezení, hlavně že se nepotřebují o nic starat a svou existenci si samy organizovat, jelikož ji za ně organizuje milostivé panstvo. Komunismus slibuje životní jistoty, a opravdu, nikdo nepožívá dokonalejší jistoty než otrok u galejního vesla, vůl u žentouru. Počet těch, jimž takový ideál vyhovuje, dosahuje v krajním případě 20 %, a ve společnostech, neprošedších údobím komunistického vtloukání, ještě méně. Proto může komunismus občanské většině svůj otrocký recept mocí vnutit, nikdy ji však přimět, aby jej vzala niterně za svůj.

Písmeno K jako křesťanský označuje také výběr, ale zásadně jiný. Lidí, kteří na rozdíl od tupomyslného proletářského materialismu, jehož duševní obzor se rozkládá mezi hrnkem kafe ráno a knedlíky k večeři, nad sebou cítí a uznávají vyšší duchovně mravní autoritu. Někteří, pevnější víry, vyjadřují svůj vztah k nadsmyslnu členstvím v jedné z církví a účastí na jejích obřadech; těch je v české nenáboženské (neříkám že ateistické) společnosti kolem 10 %. Jiní, církevně nevázaní, ale tím intenzivněji o vesmírném řádu přemýšlející, zmnožují toto číslo, soudil bych, zhruba na trojnásobek. Takový je rezervoár, z nějž čerpají a jehož vymezení překročit nemohou obojí myšlenkové – nebo bezmyšlenkové, jak se to vezme – směry, vyjádřené písmenem K. Není a nemůže mezi nimi být styčného bodu, a jsou-li jejich představitelé poctiví, ani politické dohody. Člověku se smyslem pro duchovní hodnoty nepřijde zatěžko říci komunistickému ďáblovi ne. Přijde-li, je buď mizerný jeho duchovní smysl, nebo jeho smysl pro morálku. V obojím případě lze mluvit o diskvalifikaci, a to i v prohandlovaném prostředí české politiky.

Jaký může být všeho výsledek… asi se neumím vžít do kůže správného politického fandy, který bude volit svou partaj, i kdyby korunní klenoty prošustrovala. Nicméně bych řekl, že se bratr Cyril drobet přespekuloval. Až příliš se spolehl na neochvějnou věrnost lidoveckých voličů, domnívaje se, že mu u nich jeho špásování s komunistickým pekelníkem jen tak projde. Dost možná že ne-li on sám, najdou dosavadní příznivci jeho partaje sílu říci ďáblovi své „ne“. Věkovitě tradiční strana KDU-ČSL, upadnuvší pod ominózních pět volebních procent… nu, asi by mi jí přišlo líto. Což nemění nic na tom, že má volebního nářezu silně zapotřebí. Aby se usebrala. Z mimoparlamentní nevýznamnosti a prosta svodů velké politiky aby se rozpomněla na hodnoty, obsažené v písmeni K jako křesťanský,a vrátila se k nim. Jinak totiž je notně zbytečná. Bezpáteřných šikulínů, ochotných spolčit se i s ďáblem chlupatým a rohatým, jen když jim to vynese papalášské privileje a příležitost k výhodným kšeftíkům, je v české politice i bez ní dost.

Hannover, 5. ledna 2010