Reforma veřejných financí, sotva spatřila světlo světa, vyvolala řadu protichůdných reakcí. Od titulků, že jde o největší reformy za posledních patnáct let, po strohé konstatování, že reformy jsou „mělké“, případně žádné. Pro někoho jsou příliš umírněné, pro druhé naopak „asociální“, vedoucí společnost do chudoby. Mezi těmito póly se nacházejí střízlivé názory, že jde o „krok správným směrem“, s některými výhradami a připomínkami. Tyto názory lze akceptovat, protože každý podobný počin vyvolá polemiku a nikdo nemůže být stoprocentně spokojen.

Záchranná operace je nutná

Až na nepoučitelné výjimky snad dnes nikdo nezpochybňuje, že reformy jsou nevyhnutelné. Vhodný čas k jejich zahájení promrhala kvůli svým krátkodobým zájmům strana Jiřího Paroubka. Neudělala nic pro zastavení neudržitelného zadlužování země, naopak je spolu s komunisty před volbami mocně akcelerovala. Dnes se pokrytecky ke svému „dílu“ nehlásí a torpéduje i to, co byla ještě v prosinci minulého roku ochotna podpořit.

Přes tento destruktivní postoj levice je nutné uskutečnit záchrannou operaci v podobě první etapy reformy veřejných financí. Pokud se nestane nic, už v příštím roce dosáhne rozpočtový schodek 150 miliard korun a v roce 2009 nebudou příjmy rozpočtu stačit na pokrytí mandatorních, tedy povinných výdajů státu. Jelikož se bilance výdajů letos skokově zhoršila o 90 miliard korun proti stavu před volbami, je namístě konzervativní přístup snižování schodků státního rozpočtu. Úsporná opatření budou lidem kompenzována vyššími čistými příjmy, a to i při započtení dopadů DPH či změn sociálního systému.

Zároveň je férové přiznat, že náš sociální systém je dnes štědřejší než v řadě vyspělejších evropských států. A to i v relaci k průměrným platům v těchto zemích. Žijeme si nad poměry a zodpovědný politik by měl vzít tento fakt na vědomí. Přesto mají reformy sociálně citlivý rozměr. Výše sociálních dávek bude stále vyšší než koncem roku 2006. Nepřipadá nám totiž spravedlivé, aby byli lidé neúměrně „trestáni“ za nezodpovědnou a krátkozrakou politiku socialistických vlád.

Přes dohady, zda mohla být podoba reformy mírnější, či naopak tvrdší, je výsledná koaliční dohoda velmi cenná a dnes je dolaďována v připomínkových řízeních. Je dohodou tří stran, které mají k sobě programově nejblíže.

Žádná jiná parlamentní sestava dnes není schopna dohodnout se na „reformnějším“ konceptu. Tato shoda je o to cennější, že vznikla po sedmi měsících martyria sestavování vlády, kdy se všechny ostatní varianty včetně vyvolání předčasných voleb ukázaly jako neprosaditelné.

I tyto okolnosti způsobily, že vláda musela první etapu reformy připravit od koaliční dohody po paragrafové znění změn příslušných zákonů v extrémně krátkém čase dvou a půl měsíce. Jinak by kvůli legislativním lhůtám nebylo možné na jejich základě připravit reformní rozpočet. Přestože nejde o kosmetické změny – jen stěží lze za ně považovat mimo jiné úsporu výdajů v řádech desítek miliard korun –, budou vzápětí následovat další reformní kroky, důchodovou reformou počínaje a zavedením negativní daně konče.

Lživá klišé socialistů

Je příznačné, že na této trati dochází ke kolizím s řadou neuvěřitelných dezinformací z Paroubkova tábora, který se dosud nevzpamatoval ze ztráty moci a vrací se opět do negativistické a žlučovité předvolební manýry. Snaží se vytvořit lživé „jánošíkovské“ klišé, že reforma poškodí téměř všechny a nahrává jen bohatým. Naše propočty ukazují, že na reformě získají především rodiny s dětmi a rozhodně neprodělají ani nízko- a středněpříjmové vrstvy. Prodělají hlavně ti, kteří si zvykli pasivně žít ze sociálních dávek a nesnaží se změnit svoji situaci, nebo dokonce sociální systém zneužívají.

Paroubkova sociální demokracie se zkrátka nedokáže vymanit z programového sepětí s komunisty a její vzletné řeči o modernizaci připomínají nekončící báji o lochnesské příšeře. Navíc se ukazuje, že její těsné spojení s částí zpolitizovaného vedení odborů v čele se senátorem ČSSD Štěchem nevytváří příznivou atmosféru pro řešení hrozícího rozvalu veřejných financí. Namístě by byl spíše konstruktivní přístup, protože na politické hrátky několika odborářských funkcionářů může nakonec doplatit většina poctivých zaměstnanců. Politika je umění možného. Kritika ODS za neplnění volebních slibů ještě před uplynutím sta dnů vlády je pokrytecká zvláště od těch, kteří naši zemi uvrhli po osmi letech vládnutí do více než bilionového dluhu. Jaká je alternativa, pokud reformy neprojdou? Jelikož dnes neexistuje žádný jiný průchodný koncept, nepochybně dojde k politické nestabilitě a reformy budou obětovány. Na to se těší především Jiří Paroubek, kterému se zjevně v opozici nelíbí a který doufá v rehabilitaci své oslabené pozice v rámci sociální demokracie.

LN, 7.5.2007

Autor je místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí