Všelidové hlasování může v „postfaktické“ éře nahrát populistům. Jeho odmítání ale též

Českou politikou, a především veřejnou diskusí nyní hýbe referendum; konkrétně případné vkomponování obecného referenda do české ústavy. Přitom kdyby někdo před deseti lety odhalil pohledem do křišťálové koule v naší přítomnosti tuto skutečnost, mohl by jen nevzrušivě pokrčit rameny.

Absenci obecné úpravy celostátního referenda v české ústavě šlo od začátku považovat za vážné opominutí, neboť většina demokratických zemí něco takového v ústavě má. Nikoliv jako nástroj běžného rozhodování. Naopak, jako doplněk zastupitelské demokracie, jako výjimečný instrument, který se dostane ke slovu jednou za deset dvacet let, zpravidla v zásadních otázkách, k jejichž rozlousknutí necítí parlament legitimitu nebo u nichž sama ústava všelidové hlasování vyžaduje.

Když referendum nevzrušovalo

Do okruhu nejzásadnějších otázek určitě patří též příslušnost k Evropské unii. A referendum nyní urputně sune na scénu především Tomio Okamura, kterého mnozí podezírají, že mu nejde o prosazení ideálů přímé demokracie, nýbrž o jednu zcela konkrétní věc: o vystoupení České republiky z EU čili o czexit. Desetiprocentní SPD ke schválení referenda postrádá sílu, poněvadž ke změně ústavy je zapotřebí třípětinová většina nejen v Poslanecké sněmovně, ale i v Senátu.

Leč do hry vstupují další faktory, především zájem Andreje Babiše na vládě s důvěrou. A referendum plus například přímá volba starostů mohou posloužit jako příhodný zářivý obal, který v očích voličů zatraktivní dosti nevábnou mocenskou konstrukci spolupráce ANO s komunisty a okamurovci.

Andrej Babiš se sice veřejně dušuje, že on a jeho hnutí jsou jednoznačně pro naše setrvání v Unii a že referendum o vystoupení nepřichází v úvahu, v části společnosti ale roste obava. Jakmile se totiž referendum jednou uzákoní, může se stát cokoliv, zvláště v dnešní „postfaktické“ době, kdy o výsledku voleb v čím dál větší míře rozhodují fake news, trollové a emoce. Ostatně, brexit je toho dostatečně varovným důkazem.

Přesuňme se však o zhruba patnáct let zpátky. Do června 2003, kdy – plně kompetentní? – čeští voliči schválili v referendu vstup do EU. Většinou 77 procent hlasů při volební účasti 55 procent. Ale na ní vlastně nezáleželo, jelikož tvůrci jednorázového ústavního zákona, jenž dosud jediné všelidové celostátní hlasování v celých českých dějinách upravoval, do něj žádnou podmínku platnosti vázanou na volební účast radši nedali. Radši, vždyť vstup do EU tenkrát nikoho nevzrušoval, šlo o jasnou věc, s níž skoro všichni, snad kromě komunistů a euroskeptiků uvnitř ODS, souhlasili. A u nudného potvrzujícího referenda věru nelze čekat zájem davů.

Po patnácti letech však davy vnímají EU zcela jinak. Už ne jako vítanou zónu bezpečí, blahobytu a nových příležitostí, ale jako diktátorský nástroj „bruselských elit“, jež chtějí „multikulti“ Evropu plnou islámských násilníků. Vize czexitu tak mnoha voličům skýtá naději na odstřihnutí se od „vítačského“ Bruselu.

Demokracie, nebo diktatura

Demokracie stojí a padá s doktrínou o suverenitě lidu, tedy obyvatelstva nebo občanů – pojem lid u nás zprofanoval komunistický režim. Principiálně tudíž referendum vlastně nelze odmítat. Ale byť se teoreticky vše jeví jasné, praxe staví před mysl skoro neřešitelné dilema: co si počít s lidem, který ovládají fake news? Je takový lid ještě suverénní? Odpovíme-li však záporně, musíme zrušit demokracii a zavést nějakou, snad osvícenou, diktaturu. Přičemž z dilematu nás nevysvobodí ani ústup za hradby zastupitelské demokracie, jelikož lid ovládaný fake news přece nemůže kompetentně vybírat ani z nabídky politických stran.

A právě toto dilema se odráží v současných emotivních sporech; nejen o referendum, ale i o výsledku prezidentské volby. Liberální tábor nyní veskrze odmítá referendum jako takové, neboť si uvědomuje vlastní slabost tváří v tvář zemanovským „dolním deseti milionům“, za jejichž hlavní rys považuje nevzdělanost. Nicméně Zeman s Okamurou získávají hlasy právě i díky magické formulce: „Pražské elity vás mají za blbce, my si však vážíme vašeho názoru.“ Měli by sice upřímně dodat: „Který jsme vám předtím nepozorovaně vtloukli do hlavy,“ leč upřímností ti dva zrovna nevynikají.

Pro přijímání ústavního zákona o obecném referendu proto asi nikdy neexistovala horší doba než dnes. Ale přijde za pár let lepší? Absolutní odmítání všelidového hlasování každopádně jen nahrává populistům typu Okamury, neboť jim usnadňuje portrétovat pražské (městské) elity jako povýšené elitáře. Daleko vhodnější reakcí by tudíž měl být tlak na pokud možno hodně přísné parametry referenda, aby se nestalo, že o czexitu rozhodne 52 % hlasů při 72% volební účasti, tedy pouze zhruba 37,5 % oprávněných voličů. Což jsou konkrétní čísla z hlasování o brexitu.

Autor je politolog

LN, 12.2.2018