Hádka, která se strhla v poslanecké sněmovně kolem návrhu ministra zdravotnictví na vytvoření sítě nemocničních zařízení, které by měly nárok na smlouvu s pojišťovnami, a na ostatní nemocnice, které by měly „smůlu“, je poučná z mnoha důvodů.

Tím prvním důvodem je neochvějná ideová blízkost našich komunistů a sociálních demokratů, kteří dodrželi slib, že budou svůj program prosazovat i s pomocí komunistů a navzdory svým „koaličním“ partnerům. Někde jsem viděl seznam posledních ministrů za ČSSD, z nichž většina byla členy předlistopadové KSČ a někteří u komunistů zůstali i pár let po „sametové“ revoluci. Příkladem za všechny je Michal Kraus, dnešní předseda poslaneckého klubu ČSSD. Konkrétně v případě tzv. sítě nemocnic je za vším přesvědčení levičáků o tom, že je to stát, kdo se musí postarat, a to tak, že státní orgán dohlédne na vše lépe než samospráva či konkrétní lékaři. Jak lakonicky poznamenal ve včerejším komentovaném zpravodajství na ČT MUDr. Hroboň, je to bezesporu návrat k centrálnímu řízení resortu.

Tím druhým důvodem k zamyšlení je skrytá hrozba stávající koalice 111 (KSČSSD) vypořádat se podobným způsobem se všemi „problémy“. To, že levičáci zabránili tomu, aby v poslanecké sněmovně vystoupili hejtmani jako reprezentanti krajských samospráv, na které byly nemocnice převedeny zcela nedávno, je jasným důkazem i toho, že parcelace našeho státu na kraje v režii ČSSD byla a je zastíracím manévrem, který má jakoby „demokratizovat“ státní správu. Skutečnost je však taková, že ČSSD kašle na své minulé sliby a zákony, které přijala. Levicovým voličům tak svítá „naděje“ na to, že minulé porážky ČSSD v komunálních a krajských volbách nic neznamenají, protože levicová většina v poslanecké sněmovně vždy zajistí ingerenci státu do záležitostí obecních a krajských samospráv.

Tím třetím důvodem k zamyšlení je to, že nemocnice, které nejsou a nebudou v „seznamu“, respektive budou na seznamu těch, které nedostanou šanci čerpat z peněz veřejného pojištění, se logicky dostanou do ekonomických potíží. Lékaři, kteří v nich dnes pracují, tak budou mít smůlu. Buďto se vrátí do nemocnic, které na seznamu jsou, a nebo se mohou ocitnout bez práce. Pravdou je, že většina z nich práci najde, ale za cenu radikálního zásahu do svého soukromého života například odchodem do zahraničí.

Konečně tím posledním důvodem k zamyšlení je obecný charakter podobných státních zásahů do systémů, za něž stát nenese odpovědnost. Po patnácti letech vývoje, který umožňoval využít aktivity lékařů a vedl ke vzniku určitého konkurenčního prostředí, by tento vývoj měl být přerušen rozhodnutím ministerstva, řízeného naprosto chaotickým způsobem systémem „ode zdi ke zdi“. Z plánu ministra Ratha na všechny strany čouhá nedůvěra v to, že lze tento systém regulovat promyšleně pomocí ekonomických parametrů.

Moje poslední poznámka se netýká ani tak konkrétního případu zdravotnictví, jako teze prosazované ministrem Rathem a obecně levičáky všeho zabarvení. Idea „neziskových“ organizací v sobě skrývá stěží utajovanou zášť vůči tomu, na čem je založena kapitalistická společnost, tj. k tvorbě zisku. Ten levičáci komunistického ražení stále ještě vykládají jako důsledek „vykořisťování proletariátu kapitalistou“ a levičáci růžových barev vykládají cosi o „nevhodnosti“ tvorby zisku v případě, kdy jde „o zdraví“. Věc se má přitom tak, že lékaři jsou vázáni přísahou zachraňovat lidské životy a to musí být stále považováno za základ současné medicíny. Protože se ale lékaři nepohybují ve vzduchoprázdnu, ale ve světě, kde musejí fungovat základní ekonomické zákony (konkrétně ve zdravotnictví je definicí omezen rozpočet konstrukcí plateb do systému), nelze některé výkony platit z veřejného pojištění. Rozhodnutím Ratha byla myšlenka definice toho, co bude hrazeno z veřejného pojištění a jaké výkony budou placené (buď v hotovosti nebo formou připojištění), odložena k ledu. Stále se tedy hraje hra na „bezplatné“ zdravotnictví.