Slušnost, poctivost, důstojnost, odpovědnost. Všechny tyto veličiny ostošest skloňoval ve své první řeči před Poslaneckou sněmovnou předseda vlády, která se rozhodla prosadit cestou neslušnou, nepoctivou, nedůstojnou, neodpovědnou. Cestou zákulisního lanaření, jehož výsledkem jsou ulovené duše (nyní už bývalých sociálních demokratů) Miloše Melčáka a Michala Pohanky. Napraví časem dojem ze svého nástupu? Pokusí se rozptýlit pochybnosti, že je ztělesněním prorůstání korupce do politiky?

To, co vidíme na vlastní oči, je veselá parta ministrů, kteří nám ochotně (či ochotnicky?) sehrají kus o činorodé a stabilní vládě. Patrně půjde o komedii, v horším případě o frašku. Napovídají tomu alespoň grimasy, jež ministři s Topolánkem v čele ve Sněmovně předváděli, zatímco opoziční politici při projednávání důvěry vládě upoceně tepali jednu její slabinu za druhou. Masopustní atmosféra pak pokračovala i při interpelacích či propírání nehorázně vztyčeného premiérova prostředníku před sněmovním plénem (prý jím ukazoval ministru financí, že je jednička). Neprobíhají ale důležitější události mimo světla kamer?

Více než Mirek Topolánek, Jiří Čunek a Martin Bursík se o nový český kabinet zasloužili protřelí lobbisté – zejména Marek Dalík, František Macháč a František Formánek. První se v minulém volebním období nechvalně proslavil v kauze údajného uplácení unionistického poslance Kořistky (avšak soud Dalíkovu vinu neprokázal). Druhý byl vodami byznysu úspěšně proplouvajícím asistentem poslance Melčáka. Třetí, někdejší spolupracovník ministra Jandáka a šéfredaktor časopisu sledujícího parlamentní dění, měl být dokonce odměněn návratem na post náměstka na ministerstvu kultury. Jeho dřívější škraloupy nevadily: mimo jiné zaštítil vyřazení legendárního přerovského spolkového dělnického domu Trávník ze seznamu kulturních památek, pročež byl nedávno přes odpor města, jeho obyvatel a čerstvého ministra kultury Jehličky zbourán.

Premiér v souvislosti s tlakem na Formánkovo jmenování, který krátce před svou rezignací odkryla „zimní“ ministryně kultury Třeštíková, hovořil o politických dohodách. Jenže s kým? S ČSSD sotva. Ovšem ani k ODS, ani k zeleným, natož k lidovcům Formánek nepatří. Ony dohody byly evidentně vedeny se stínovými hráči, netoužícími po popularitě. Naopak jim svědčí anonymita a přítmí. Přesto - nebo právě proto – jsou při utváření a pokládání vlád nejčipernější.

Jako by nestačilo, že v parlamentních kuloárech se to lobbisty, bez jakýchkoli pravidel, jen hemží. Špičkoví experti pracují pro profesní svazy, komory, odbory, soukromé firmy (zdatní jsou stavaři, výrobci cigaret, ale i spojení pivaři či vinaři), kdežto amatérští nadšenci pomáhají občanským sdružením a iniciativám (například když se jedná o potratech, eutanazii, registrovaném partnerství nebo enviromentálních zákonech). Nebezpečnější jsou však lobbisté, kteří mají oficiální pozici asistentů, příp. poradců poslanců a senátorů, čímž dochází k završení splynutí zájmů politických a ekonomických.

Traduje se historka, že kdysi u jistého hospodského stolu usedl Marek Dalík se svými přáteli z branže a zvažovali, kterého politika – nikoli z čirého altruismu - vytáhnout marketingovými pákami nahoru. Vsadili na tuctového, nicméně sympatického a přímočarého ostravského senátora šilhajícího po ministerstvu průmyslu. Působil věrohodně, měl podnikatelské zkušenosti a vyskytoval se ve správné okamžiky na správných místech. Coby „náhradník“ Evžena Tošenovského (jenž se v hodině dvanácté vzdal kandidatury) se stal, i proti Klausově vůli, šéfem ODS, poté vůdcem opozice a dnes ministerským předsedou.

Řada politiků a publicistů se nám v minulých týdnech snažila namluvit, jak koalice ODS-KDU-ČSL-SZ změní Českou republiku k nepoznání: uleví daňovým poplatníkům, ucpe díry ve státním rozpočtu, zefektivní sociální síť, vyléčí zdravotnictví, zredukuje byrokracii, zvýší bezpečnost, srdnatě bude hájit národní zájmy oproti zákeřnému Bruselu… Ve skutečnosti toho modro-černo-zelená vláda při extrémní křehkosti sněmovní většiny (s Pohankou a Melčákem) i své vlastní nízké soudržnosti mnoho nezmůže. Prakticky pouze rozdělit prebendy a sféry vlivu. Uspokojit lobbisty tuzemské i zámořské (ti si, poháněni zbrojařskými korporacemi, vzali na paškál budování amerického protiraketového systému). Na vytrubované reformy zapomeňme (chybí k nim síla), v příštích měsících se bude hlavně mlsat. Pak se i slogany o předčasných volbách ze slovníku středopravých politiků vytratí.

Kdyby se ale Topolánkově týmu při vší paradoxnosti podařilo zpřísnit zákony týkající se střetu zájmů, zadávání veřejných zakázek, majetkových přiznání rodin politiků, poslanecké a senátorské imunity a kdyby dokázal předložit normu regulující lobbing, odvedl by skvělou práci. V posledním zmíněném bodě může najít vzor v legislativě USA, která vyžaduje registraci lobbistů, informace o jejich stycích s politiky, přehled sponzorských darů apod. Ve středoevropském prostoru se touto úpravou již nechal inspirovat bývalý slovenský ministr spravedlnosti Lipšic.

Jistě, veškeré zákulisní čachry ani takový zákon nevyloučí a na temnými sítěmi protkanou komunální úroveň, v níž jsou sebevědomí starostové s rozličnými firmami jedna ruka (vicepremiér a druhdy první muž Vsetína Jiří Čunek my možná mohl vyprávět…), si posvítí jen málo. Leč někde se začít musí. Jinak se může brzy stát, že se definitivně staneme ukázkovou zemí lobbistů a jimi koupených politiků.

Text byl napsán pro čs. časopis Mosty, a to ještě před znovuotevřením kauzy Gripenů.

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD