Vnitrostranické referendum sociálních demokratů na téma radaru by prý mělo (cituji): "obnovit mandát pro poslance," řekl předseda Jiří Paroubek ke svému úmyslu navrhnout vedení ČSSD takový plebiscit. A coby muž pevné ruky k tomu dodal, že si neumí představit sociálně demokratického zákonodárce hlasujícího pro radar. Respektive, pokud by si ho představit dovedl, pak už prý rozhodně ne to, že by dotyčný zůstal na příští volební kandidátce.

Leda by na ní snad nebyl přímo sám Paroubek. Člověk by mohl škodolibě poznamenat, že žádný politik nikdy neví, bude-li opět na kandidátce, anebo aspoň na jejím volitelném místě. Ale nic momentálně nenasvědčuje tomu, že by předsedu něco zásadněji ohrožovalo, a tak je jeho sebedůvěra v podstatě na místě. Jiná věc je ale podobné vynucování loajality ve věci, která je sice rozhodně politikum prvého řádu, ale zároveň obsahuje otázku kontinentální bezpečnosti. A která se ještě pořád může z bilaterální roviny Česká republika - Spojené státy americké stát mnohem širší věcí celé Severoatlantické aliance. Jak známo, o možnosti aspoň nějakého začlenění protiraketového systému do NATO se stále jedná. Pokud by k tomu došlo, zřejmě by o "deštníkové" zařízení ve středo-východní Evropě, tedy u nás a v Polsku, začala stát přece jen i Evropská unie. Vyhrožoval by i tehdy Paroubek škrtáním na kandidátkách?

Těžko říci. Námitky, že o protiraketovém zařízení začala jednat s Američany už předcházející vláda, v níž dominovali sociální demokraté, Paroubek odpálkovává a sám se jakoby nemůže rozpomenout, že tak vyhraněně se proti zařízení netvářil ještě například před více než rokem, kdy USA podaly oficiální žádost o vybudování radaru v Čechách. A vždycky se najde dost těch, kdo nynější Paroubkův rigidní postoj proti budou vykládat jako výraz hrubého populismu, protože podle průzkumů většina veřejnosti radar u nás také nechce, a tak u ní sociálně-demokratický šéf může levně sbírat body.

Pokud jde o Paroubkovu představivost, pak lze věřit tomu, že si neumí představit neposlušné poslance či senátory na kandidátkách. To by totiž bylo důsledkem mocenského, tedy vlastně jeho rozhodnutí. Byť si o mandát k němu musí říct širšímu vedení. Ale podstatně méně důvěryhodně působí, když předseda říká, že si neumí představit, jak kdosi ze zákonodárců zvedá ruku pro radar. Kdyby si to totiž představit neuměl, asi by neměl zapotřebí hrozit koncem politické kariéry. A pokud je známo, až do včerejška bylo skutečně několik poslanců ČSSD více méně připraveno radar podpořit. Ti nyní z celkem pochopitelných důvodů couvají, ale přitom se v neoficiálních rozhovorech netají tím, že tentokrát nebudou hlasovat podle svého svědomí, nýbrž pod tlakem.

A pokud jde o Paroubkův obrat proti radaru, ten je prý podle jeho slov důsledkem změny názoru: atomové hlavice na střelách Íránu, jsou jen prý "papíroví tygři", jak řekl předseda doslova, použiv tak oblíbeného obratu jiného předsedy, totiž Mao Ce Tunga. Dodejme, že Paroubka o oné papírovosti možná informovali předáci syrské vládnoucí strany Baas, s nimiž ku značnému údivu na české politické scéně minulý týden živě rokoval v Damašku. Paroubek se ale hlavně drží českého voličstva: odmítavý postoj k základně prý od sociální demokracie čeká takřka 80 až 90 procent voličů. A na taková čísla on evidentně dá. Pokud prý chce dělat politiku, které lidé rozumějí, pak ji musí dělat takovýmto způsobem. To je v zásadě logické. Ale kdyby politikové dělali pouze to, co si přejí voliči, pak bychom je už vlastně ani nepotřebovali. Stačilo by se jen ptát v anketách na veřejné mínění ve všech možných otázkách a nějací anonymní úředníci by pak přání veřejnosti jen technicky naplňovali. Politik by naopak měl mít odvahu jít proti proudu většinového mínění. Pokud by ovšem byl přesvědčen o správnosti svého počínání, jak to rovněž minulý týden, ale nikoli v Iránu, nýbrž v USA předvedl premiér Topolánek vyznamenávající členy skupiny bratří Mašínů. V radarové otázce se dnes Paroubek ovšem s většinou podle všeho identifikuje, a tak u něho nejde o žádný morální problém.

A ještě na závěr k k onomu tvrdému vládnutí straně - to je vždy věc dost ošemetná. Miloš Zeman, rozhodně svého času podstatně silnější postava, vylučoval druhdy ze strany poslance, kteří umožnili schválení rozpočtu menšinové Klausovy vlády. A stejně měl proti sobě místo poslušných oveček stále početnější skupinu odpůrců, kteří jej nakonec před pěti lety poslali s ostudou domů z prezidentské volby. Paroubek od loňských voleb přišel už o tři poslance, což rozhodně není dobrá vizitka. Teoreticky by se při hlasováním o radaru mohl tento počet ještě zvětšit. Už proto, že si možná každý nechce nechat všechno diktovat. Konec konců, radar je zařízení bezpečnostního systému, a to velmi sofistikované. Ke klacku na zákonodárce má dost daleko.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6