POLITIKA: Pyrrhovo vítězství J. P.
V tištěném vydání LN ze soboty 29. 5. 2010 mě zaujal rozhovor s Jaroslavem Mílem. Pozoruhodné postřehy, bystrá analýza uplynulého období mezi volbami. A hned v úvodu připomínka Paroubkova politického hříchu, který byl, zdá se, po zásluze potrestán.
Řeč je o pádu vlády uprostřed evropského předsednictví. Jaroslav Míl, někdejší šéf ČEZ a nynější prezident Svazu průmyslu a obchodu, k tomu uvádí:
„Je samozřejmě legitimní vládu shodit, ale teprve den po skončení předsednictví, nikdy ne uprostřed. To je prostě poškození zájmu a jména téhle země, to šlo za hranu.“
Proto soudí, že „lidi, kteří dokázali zvednout ruku pro takovou věc, by už veřejnou důvěru získat neměli.“
Je dobře, že tato slova zazněla. V záplavě dalších událostí hrozilo nebezpečí, že právě tento ukázkový čin politické nezodpovědnosti a účelovosti, k němuž došlo během černého 24. března 2009, bude zapomenut.
Ať už budou politologové jako příčiny Pyrrhova vítězství Jiřího Paroubka uvádět cokoli, jisté je jedno. Kdyby za nic jiného, tak za sestřelení kabinetu v čase, kdy ČR stála v čele EU, si lepší volební výsledek nezasloužil. Tedy takový, který ho donutí, aby za své tehdejší sobecké jednání zaplatil. Cenou je odchod z politického Olympu a návrat mezi řadové poslance.
Podaří-li se to, a vše nasvědčuje tomu, že ano, bude to znamenat, že elementární spravedlnost funguje a Boží mlýny nemlely nadarmo.
Viděno touto optikou, můžeme vzít s povděkem skutečnost, že v politickém propadlišti skončili ti bývalí poslanci mimo ČSSD a KSČM, bez nichž by Paroubkův nenávistný tah nebyl úspěšný. Vlastimil Tlustý, Jan Schwippel, Věra Jakubková a Olga Zubová – to jsou jména politiků, kteří budou mít natrvalo cejch těch, kdo šli Paroubkovi v jeho zlém úmyslu na ruku, ač nemuseli. V nové sněmovně budou scházet málokomu.
Že podobný osud postihl také mnohé z těch, kdo při hlasování o vyjádření nedůvěry vládě Topolánkův koaliční kabinet v březnu 2009 podpořili? Toho můžeme, ale také nemusíme litovat – tak demokracie funguje. Jedni střídají druhé. Důležité ale je, aby na výsluní nezůstali ti, kdo nebyli schopni nebo ochotni pochopit, že to, co tehdy udělali, se ve slušné společnosti prostě nedělá.
