Všichni jsme si tím věkem prošli. A ti méně šťastní již kouzlo puberty okusili i na svých dětech. Takový adolescent umí jen odsekávat, být vždy zásadně proti všemu a projevovat svoji tvrdohlavost a paličatost, byť třeba mění názory každou hodinou.

Občanská demokratická strana se dožila patnáctých narozenin a je to na ní znát. Na podněty z politického okolí reaguje podrážděně. Nulovou tolerancí ukazuje, jak je pevná ve svých postojích a jak si libuje v soustavném opakování „ne“. Chvíli se pyšní Modrou šancí nastiňující zpřísnění sociálního systému, zavedení školného či poplatků u lékaře, aby obratem přes noc začala veřejnosti bez mrknutí oka slibovat hory doly, dokonalou péči o každého, od kolébky do hrobu.

Když však vyjdeme po modré šipce směrem do minulosti, budeme moudřejší. V roce 1991 rozbili otcové ODS Občanské fórum, jež působilo málo politicky a příliš intelektuálně. Kolem Václava Klause se shromáždila skupina ambiciózních manažerů OF ve fialových sakách a spustila sebevědomou pravicovou politiku po vzoru Reagana či Thatcherové. Co na tom, že přihlášení se ke konservativismu tou dobou evokovalo spíše vzpomínky na normalizační šedé obleky. Stačilo zaujmout důsledně antikomunistické pozice, podpořit lustrace a velebit neviditelnou ruku trhu – a úspěch v politicky vyprahlé krajině byl zaručen.

Václav Klaus se s chutí podepisoval do kupónových knížek, Miroslav Macek se laskal s Knižním velkoobchodem, Petr Čermák se družil tu s Koženým, tu s bratry Helbigy. A volič, který ve volbách 1992 poslal k šípku naivní disidenty, si užíval lesku a bídy standardní politiky. Ekonomové prchali před právníky, tzv. česká cesta privatizace likvidovala tuzemské hospodářství a bankovní socialismus, v němž mazaní bohatí bohatli a chudí chudli, vzkvétal.

Podzim 1997 vystavil občanským demokratům nelítostný účet. Po přiznání ekonomické krize byly odkryty čachry se stranickým financováním (dosud nevysvětlené) a ODS nezbylo než se smířit s odlivem mozků i voličů. Zůstal předseda Klaus se suitou věrných, partaj se odebrala do opozičních lázní, v nichž se jí zalíbilo natolik, že je ne a ne opustit. Pouze svého lídra ve slabé chvilce sociálních demokratů protlačila za asistence nenáviděných komunistů na Hrad a vystřídala jej moulovitým sympaťákem Topolánkem. Ve své podstatě se však nezměnila, jen přidala výrazný protievropský akcent.

Do dnešního dne reprezentují ODS pořád stejné tváře. Hovoří-li po stoprvé Ivan Langer dojemně o boji s korupcí nebo Martin Říman o rozvoji dopravních sítí, vyvolávají v lepším případě pobavený úsměv publika. Největší, pokud ne jedinou, předností staré gardy ODS je vyznání se v labyrintu Sněmovny, zákonů a podnikatelsko-politických vazeb. Své skutečné šperky zatím ODS schovává na radnicích a krajských úřadech. Do celostátního dění však regionálně populární politici nezasahují – ať už proto, že sami nechtějí, anebo že jsou drženi svými soky s ostrými lokty stranou. Či snad plní roli vyčkávajících Blanických rytířů?

Má tedy ODS vůbec co slavit? Jistě: stabilitu liberálně-konzervativní značky, kterou znejišťují jen velkorysé sociální sliby, sytou modř na plakátech, zpochybňovanou toliko napomádovanými manekýny vydávajícími se za dělníky, živnostníky či hasiče, a trvalou podporu voličů, kteří stále doufají, že ODS přestane nesrozumitelně mutovat a vyroste v českou CDU nebo jinou zdařilou odnož moderní evropské politiky. Dočkají se někdy?

Právo 22.4.2006

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka