... nic jiného vám stejně nezbývá

Vlivní „doktoři duše“ varují před psychopaty v politice. Zbytečně.

Na dlouhém seznamu věcí a lidí, kterých byste se měli podle odborníků bát, se etablovali psychopati. „Psychopat je rozený vůdce stáda, nesmrdí potem strachu, je charismatický, přesvědčivý, prolže se vším,“ vysvětlil psychiatr Radkin Honzák v Apelu DVTV. Protože je psychopat emočně plochý, „vyhledává a miluje riziko, sex a hlavně moc. Aby jí dosáhl, není mu nic cizí a není mu nic svaté.“ A protože psychopat umí své chladné srdce maskovat vřelými úsměvy, po cestě na vrchol získává obdiv dvou třetin populace (se „stádním charakterem“, samozřejmě).

„V našem státním aparátu je to nespočetné hejno představitelů. Nebudu je jmenovat, abych jim dělal reklamu. Ale budeme je volit znovu?“ uzavírá Honzák sugestivní otázkou.

Trochu tím fušuje do řemesla celostnímu lékaři Janu Hnízdilovi, který se s varováním před psychopaty dostává do médií pravidelně, naposled v květnu na Impulsu: „Ti lidé nemají vyvinutá mozková centra zodpovědná za soucit, stud, svědomí a spolupráci. Podle toho se chovají. Vidím pěkný pero, no tak ho vemu. Můžu jít opilej odhalovat korunovační klenoty? No když můžu, tak můžu!“

Nechejme stranou, že Hnízdil diagnostikuje na dálku, což je hrubě neprofesionální, nebo že je štvaní proti psychopatům marné už z principu, protože jdou stěží odhalit na cétéčku, natož na billboardu. Apel „přestaňte volit psychopaty“ je pomýlený ještě ze dvou hlubších a méně nápadných důvodů.

Dvě ostří psychopatie

Předně: státníci s psychopatickými rysy nemusí nutně voličům škodit, naopak. Dobré podpůrné argumenty pro tuhle teorii se dají najít přinejmenším ve dvou knihách: Proti empatii a Moudrost psychopatů.

Recenze té první vyšla na Finmagu nedávno, tak jen v rychlosti k zásadnímu bodu: lidé mají tendenci být empatičtí vůči těm, kteří trpí tady a teď, ne těm, kteří by trpěli, kdyby. Paul Bloom jako příklad uvádí očkování: „Představte si prima osmiletou dívenku, která po injekci závadné vakcíny trpí vážnými zdravotními problémy. Když si s ní a s její rodinou budete povídat, empatie poteče takovým proudem, až vámi začne cloumat chuť něco udělat. Jakmile ale budete muset vzít do úvahy, že zastavení očkovacího programu přivodí smrt dejme tomu tuctu dětí, empatie bude k takovému číslu hluchá – jak by někdo mohl plakat pro statistickou abstrakci?“

Pro statistickou abstrakci by sice nemohli plakat ani psychopati, nedostatek empatie jim ale může napomáhat k rozhodnutím založeným na faktech a racionálních argumentech, ne zjitřených emocích.

Kevin Dutton pak v Moudrosti psychopatů téhle skupině lidí přičítá i vlastnosti, které se dají vnímat jako pozitivní: jsou houževnatí, neohrožení, činorodí a nehroutí se pod tlakem. Což odpovídá tomu, co bych čekal od lidí hájících v politice moje zájmy a ideály: že neuhnou, nebudou se bát a nevycukají se, když je jiný psychopat zkusí podrtit.

Hledáme hodné lidi. Rozhoduje souboj s nožem

Druhý problém s heslem „nevolte psychopaty“ je v tom, že (už zase) psychologizujeme společenské otázky a řešíme mikroskopické záležitosti (osobní rysy politiků) místo makroskopických (vlastnosti institucí a celého systému).

Pokud vám psychopati v politice navzdory mému uklidňování vadí, pak mám špatnou zprávu – v praxi je nemůžete nevolit. Jsou to právě psychopati, kdo má největší šanci probít se na otevřeném hřišti stranických organizací na špičky kandidátek. (Protože jsou společensky obratní, mají to mimochodem tím snazší, čím neformálnější prostředí a nejasnější pravidla ve stranách a hnutích panují. Už v sedmdesátých letech o tom napsala pěknou esej feministka Jo Freemanová.)

Psychopati to ostatně nemají snazší jen v politice – protože jsou neomalení a výkonní, snáz stoupají firemními hierarchiemi. (O čemž zase hezky píše Rao Venkatesh.)

Pokud byste to chtěli psychopatům co nejvíc ztížit a naopak pomoci nahoru těm ostatním, měli byste ve stranách i ve firmách (což začíná pomalu splývat) zavádět pravidla některých spolků a družstev: ženám (ani mužům) se neskáče do řeči, každý může mluvit jen v přesně vyhrazeném čase, na věcech se hledá kolektivní shoda. To může zabránit tomu, že diskuzi a rozhodování unese jediný psychopat. Má to ale i své náklady: je to neefektivní, pomalé, otravné.

Sám ještě pořád věřím tomu, že liberální demokracie je proti excesům psychopatů docela dobře bráněná principem dělby moci. Že je nejlepší obranou proti psychopatickému premiérovi psychopatický prezident a psychopatický šéf opozice a že proti nim mají hrát psychopatický nejvyšší státní zástupce, psychopatický předseda ústavního soudu a psychopatičtí šéfredaktoři.

Psychopaty proto klidně volte, ostatně nic jiného vám nezbývá. Bojte se těch, kteří chtějí oslabovat veřejné instituce a centralizovat moc – a můžou to nakrásně omlouvat tak, že tím od ní přece chtějí odstavit ty zlé psychopaty.