Význam posledního projevu odcházejícího a prvního projevu nastupujícího prezidenta spočívá v přesnosti a citlivosti načasování. Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman prokázali, že jsou mistry v šikování zástupů věrných za sebou.

Klaus si je vědom, že nejvíce úspěchů zaznamenává ve zjitřené atmosféře. To se pak bez potíží organizují kampaně na jeho podporu. Proto se na sklonku mandátu vymezil vůči Evropské unii, Senátu, ODS i justici včetně Ústavního soudu.

Miloš Zeman si vystačil se třemi kategoriemi nepřátel: novináři, kmotry a nacionalisty. Posledně zmíněná je levicovou odpovědí na Klausovo národovectví. Bývalý prezident hned úvodem závěrečného vystoupení připomněl, že odmítal ústupky vůči stále se vracejícímu zpochybňování poválečného uspořádání naší země. Zahnal tak bubáka, kterého přitom nikdo soudný dlouhá desetiletí neviděl. Miloš Zeman se zachoval mazaněji – poněvadž pochody pravicových extremistů nejsou v českém prostředí ničím neznámým.

Odkaz na mafiánské prostředí mělo Zemana od Klause odlišit ještě výrazněji. Dnes již bývalý prezident jeho existenci vždy zlehčoval a v korupci viděl pouze dílčí problém jednotlivců, nikoli systému.

Našli bychom i další náznaky, kterými chtěl Miloš Zeman připomenout, že není Václavem Klausem. Například když se přihlásil k majetkovým přiznáním, avizoval dialog s odbory nebo akcentoval podporu podnikatelů baťovského typu. Klaus místo toho kombinuje tradice s trhem a volá po omezení role státu.

Jenže tady můžeme výčet rozdílů uzavřít. Oba muže spojuje minulost a hrdost na nadání najít přes rozdílná ideová východiska společnou řeč. Miloš Zeman proto nezapomněl připomenout dobu, kdy se dokázaly dohodnout dvě nejsilnější parlamentní strany a tuto dohody taky beze zbytku dodržely.

Kritika opoziční smlouvy zaznívala ze sdělovacích prostředků. Tenkrát se oba političtí lídři definitivně vzdálili většině komentátorů. Václav Klaus dnes žehrá na nevídanou mediální karikaturu amnestie, kdežto Miloš Zeman se brání mediálním masážím, vymývání mozků a práci upovídaných komentátorů, kteří prý píší o všem a nerozumějí ničemu. Hlava státu se tímto vzdálila dolním deseti milionů občanů znechucených z tuzemské politiky a přiřadila se ke třem stovkám ministrů, poslanců a senátorů, kteří dávají vinu vnějšímu nepříteli v médiích. Od nich také sklidila příznačný potlesk.

Miloš Zeman teprve usedl na vrchol mocenské pyramidy, a proto se potřebuje udělat před veřejností lepším – odhodlaným a pokorným zároveň. Leč jeho inaugurační projev vyzněl jako modlitba z úst ateisty. Věřit jí můžeme, ale nemusíme. Jak byla myšlena, ukáže až čas.

Na rozdíl od Zemana se Klausovi hodí role otloukána, kterému okolí křivdí. Jeho fanoušci pak budou o to pevnější a zarputilejší. Václav Klaus nám vylíčil první díl příběhu, na který naváže díl druhý, odehrávající se už v podhradí. Doslova řekl: "Děkuji všem, kteří mne v mé prezidentské funkci podporovali, kteří se nedali zmást pravidelně se opakujícími kampaněmi mých mocných odpůrců a politických soupeřů. Budu na ně spoléhat i nadále. A oni se mohou spolehnout na mne. Všem, kterým není lhostejné, co se nyní v naší republice děje, chci vzkázat, že ani mně to jedno není a nebude. Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho." Po těchto Klausových slovech člověka nemůže nenapadnout, že v tandemu s novým prezidentem Zemanem ještě do tuzemského dění výrazně zasáhne.