Předpokládám, že čtenář následujících řádků nebude podrobně informován o událostech v dálném Tichomoří, takže musím s tou převratnou zvěstí přispěchat sám: na ostrově Pukapuka zrušili politiku! Není-li kdo honěn v zeměpise, dodávám pro informaci, že jde o kousíček země v nezměrné prostoře jižního Pacifiku, náležící k republice Cookových ostrovů.

Stalo se tam toto: domluvili se obyvatelé pukapučtí, že vlastně žádnou politiku nepotřebují. Že jim mohou být ukradeni jejich poslanci, ministři a jiné veličiny, které si pokaždé naberou plnou hubu krásných slibů a státnických úsměvů, přiletí, zařeční a zase odletí, aniž by za jejich slovy následoval kousíček nějakého činu. I vzkázali svému politickému panstvu, že si napříště může své návštěvy včetně řečnických výkonů ušetřit, protože oni se o své záležitosti dovedou postarat sami. A postarali se. Když se zase z Rarotongy (hlavní ostrov jmenované říše) blížilo letadlo s nákladem politiků, postavili na přistávací plochu bagr a přinutili své volené, ale nevítané zástupce k návratu. Od té doby… nu, dohromady nic. Ostrov Pukapuka se nepropadl do hlubin oceánu, kokosové palmy neuschly a obyvatelstvo nevymřelo, z čehož lze soudit, že život je kupodivu možný i bez politických rituálů. Neboť co vlastně potřebuje člověk od svého státu: poctivě vzato nic kromě trochy řádu a ochranu před lumpy. Svůj prastarý zvykový řád lidé na Pukapuce mají, takže jim jej nepotřebuje nikdo zavádět, lumpovi, vyskytne-li se, stačí dát nějakou po hubě, a jinak lze téměř všeho dosáhnout sousedskou dohodou.

Vím samozřejmě, že principy, schopné funkce na atolu o osmi stech duších, nemůžeme jen tak přenášet na daleko lidnatější země se složitější společenskou strukturou; ale přece jen. Koukám, k jakým koncům to domydlili správcové věcí veřejných ve vlastech českých, a táži se, je-li metoda pukapuckých ostrovanů za určitých mezních okolností tak úplně zcestná. Zajisté: svrchovaný lid, svobodně ze svého středu volící nejlepší a nejčestnější jedince do zákonodárných sborů, nezávislá a ničeho než spravedlnosti dbající moc soudní, o pořádek se starající neúplatné správní orgány, státního dohledu a nátlaku ani o mírku víc, než je třeba k ochraně občana před gaunerskou zvůlí… takový stav je hoden názvu demokracie, a má-li své nedostatky, nic lepšího zatím nebylo vynalezeno. Ale co dělat, zvrhne-li se demokracie ve svou vlastní karikaturu? Když občanova svrchovanost záleží pouze v tom, že mu je dovoleno jednou za čas vhodit do urny lístek s názvem toho či onoho spolku nezodpovědných sobců a hrabivců a pak už jen bědovat a rukama lomit, kam to vedou? Když i soudní moc je neschopná a líná, nehodná důvěry a podezřelá z korupce? Když místo práva vládne libovůle a postranní kličky se osvědčují víc než cesta zákona? Může pak občan ještě spatřovat nějaký smysl ve vykrmování politických trubců? Nebyl by život snadnější bez nich?

Ano; co by se vlastně stalo, kdyby… kdyby, řekněme, přiletěl z pekla ďábel, naskládal do pytle veškeré osazenstvo obou sněmoven, Strakovy akademie, prezidentské kanceláře jakož i všech partajních sekretariátů, docpal jej mluvčími, lobbisty a jinou havětí, co by se mu jich do něj vešlo, a odnesl je dírou v stropě? Zahynula by země česká? Zřítil by se smíchovský pivovar? Neurodilo by se brambor a pohynul vepřový dobytek? Nebo, buďme konkrétnější, byl by nastalý chaos horší či nesnesitelnější než to, co je výsledkem pokrytecké hry na demokracii? Děje se vše jen přičiněním státu a nic mimo něj?

Inu, neděje, že ano. Cokoli dobrého či užitečného se stalo od zhroucení komunistické moci v království českém, přišlo samo sebou: přirozenými sílami a schopnostmi země, snahou a pílí jejích obyvatel, jimž se nejlépe daří, když se jim slavný erár plete do díla co nejméně. Tvorba hodnot je věcí soukromých snah a politika k nim má přispívat jen vytvořením řádu, v němž poctivý občan požívá přednosti před lumpem; nedokáže-li tomu úkolu dostát, je dlužno uvážit, nebylo-li by prospěšnější vybrat do čepice nějaký groš a zjednat si ponocného s trumpetou a halapartnou jakožto dostatečnou náhradu za zdegenerovanou státní moc. Nebo najít jiný, ze sousedské domluvy vyšlý způsob. Ač to politické panstvo nerado slyší, taková je struktura skutečné demokracie. Jejím základem je jedinec, schopný si vyřídit většinu svých věcí sám. O těch, které se týkají širšího okolí, se lze z největší části po sousedsku dohodnout. Sporné případy řeší obec; co přesahuje její katastr, přechází na vyšší územní celky. Bedra státu jsou tak obtížena jen malým dílkem nákladu, vlastně jen trochou mezinárodní reprezentace (ale i bez ní se ostrov Pukapuka obejde), a vytvořením celkového organizačního rámce. Nemohou-li se jej páni od politiky dohandrkovat, jsou své zemi drahým a zbytečným přepychem. Nebyl by pomalu čas poohlédnout se po dostatečném množství bagrů?

Ale co to? Vidím nějaký úšklebek na tváři čtenářově? Nu, sám bych řekl, že je princip Pukapuka v zdejších podmínkách stěží aplikovatelný. Na to má český atol příliš mnoho přistávacích ploch, a i kdybychom je všechny něčím zahradili, nalezou političtí trubci okny a dírami v plotě.

Hannover, 24. října 2005