Důvodů, proč se nestal prvním českým, přímo voleným prezidentem Karel Schwarzenberg, je celá řada. Jmenujme si jen ty zásadní. Asi největším důvodem jeho porážky byla jeho spjatost s dnešní vládou, což je karta, kterou stále, a vcelku logicky, používal jeho protikandidát Miloš Zeman.

Ačkoli se Schwarzenberg v kampani od svého hlavního působiště, místa prvního místopředsedy vlády a ministra zahraničí distancoval ze všech sil, nepodařilo se mu navodit dojem, že s vládou vlastně nemá nic společného a za její kroky nenese žádnou odpovědnost. Nepomohlo mu, že odešel ze Sněmovny, když se jednalo o nedůvěře vládě kvůli amnestii prezidenta Klause, nepomohlo mu ani to, jak házel veškerou odpovědnost za nepopulární ministry kultury Bessera a Hanákovou na stranu Starostové, která je s jeho TOP 09 v těsném předvolebním i vládním spojení. V obou případech šlo o projev dost levného alibismu, a voliči to tak i pochopili.

Druhým důvodem Schwarzenbergovy prohry je jeho samotná politická aktivita jakožto předsedy dominantní, i když ne nejpočetnější vládní strany. Té strany, která je v osobě svého místopředsedy Kalouska na pozici ministra financí konstruktérem různých opatření označovaných za reformu, ale to je jen nepříliš přesná nálepka na docela jiném obsahu. Kroky TOP 09 a vlády v rozpočtové, fiskální a sociální sféře totiž nevedou k posílení ekonomiky, ale pouze ke zchudnutí většiny obyvatelstva. Zeman po celou kampaň vyčítal Schwarzenbergovi a jím vedené straně, že volí jen holé zvyšování daní místo účelné podpory investic. Je zvláštní slyšet to od politika, který se označuje za levicového, a navíc na adresu strany, která se vydává za pravicovou.

Zvyšování daňové zátěže je přece tradiční a neodmyslitelná součást levicové hospodářské politiky. Pravda, obvykle je provázena transfery do sociální oblasti, což TOP 09 nečiní, a proto má proti sobě tak masivní díl obyvatelstva. Občané totiž vidí, že peníze mizí z jejich kapes, ale nevidí, že by výsledkem tohoto úsporného programu byl zřetelný růst v jiné oblasti – sociální, zdravotnické, investiční atd. Místo toho peníze mizí v černé díře státní kasy. A protože je u nás míra korupce taková, jaká je, podle některých odhadů činí nominální ztráty z rozpočtu až 200 miliard ročně, každý si snadno spočítá, kolik nemocnic, hospiců, dětských domovů nebo pracovních míst by mohlo vzniknout, kdyby ty obrovské peníze nekončily na soukromých účtech zkorumpovaných státních úředníků. A tak přestože se Karel Schwarzenberg pasoval ve své rétorice na bojovníka s korupcí, prohrál, neboť je obecně považován za její symbol. A mimochodem, v tomto bodě se na Zemana zřejmě nabalila největší část těch, kdo v prvním kole volili Jana Fischera jako domnělý symbol rozumnější politiky, než je ta, kterou dnes provozuje strana a vláda, v níž dlí Karel Schwarzenberg.

On prohrál ještě z řady dílčích, ale neméně vážných důvodů. Opakovaně dal najevo, že s ním nastoupí vstřícná politika vůči sudetským Němcům a jejich požadavkům přehodnocení poválečného vývoje. Dokonce sám na adresu těch statisíců Němců, kteří se ještě před válkou prokazatelně zřekli československého státního občanství a přijali občanství Německé říše, prohlásil doslova, že "se dočasně pomýlili". Možná, že tato věta vyděsila normálního českého voliče víc, než ahistorické úvahy o Edvardu Benešovi před Haagským tribunálem. Alibi v podobě "dočasného pomýlení" zástupů prvorepublikových Němců totiž nápadně vyhlíží jako první krok, po němž bude následovat generální pardon vůči tomuto dočasnému pomýlení, a s tím přijde i nutný a logický revanš a majetkové požadavky. Před deseti lety Landsmannschaft spočítal, že jeho nároky za majetky odsunutých jdou do výše 300 miliard korun. To je velice konkrétní číslo, srozumitelné každému. A vyvolávající oprávněné obavy.

Schwarzenberg v kampani učinil několik netaktických, ale také značně netaktních kroků. Asi nejstrašidelnější bylo, kterak při poslední televizní debatě pozurážel veterána západní fronty, člověka, který šest let nastavoval krk za Československo. Ten položil Schwarzenbergovi jasnou a prostou otázku: několikrát nedodržel slovo – například neodstoupil kvůli aféře Jiřího Čunka, ač se k tomu svatosvatě zavázal. Otázka zněla: co má pro vás větší cenu – dané slovo, nebo funkce? Na to Schwarzenberg reagoval tím, že devadesátiletému vojákovi řekl, že by "vzhledem ke svému pokročilému věku měl používat argumenty místo urážek". Nic víc. Na otázku neodpověděl, jen z něj zcela upřímně vyletěla žluč. Tím ztratil veškeré voličstvo důchodového věku.

Ale navzdory mediálním odhadům nezískal ani mladé tak plošně, jak doufal. Jediné místo v zemi, kde přehrál Zemana, byla Praha. Ale ani tam jeho triumf nebyl dramatický – získal 66 oproti Zemanovým 34 procentům. Potíž je asi v tom, že lidé neskočili na plytkou a povrchní plackovou kampaň. Pochopili, že nevolí Zlatého slavíka, nýbrž hlavu státu. Výtvarník David Černý prohlásil v České televizi, že "Karel je rebel". Potíž je v tom, že to není pravda. Schwarzenberg je reprezentantem těch nejtradičnějších konzervativních proudů, rebelského na něm není zhola nic.

Apropos média. Ta také vydatně napomohla Karlu Schwarzenbergovi k porážce. Tlačila totiž na pilu tak nebývale silně, až to bylo nápadné. Některé deníky se přímo přihlásily k podpoře tohoto kandidáta, z jiných médií se dalo mezi slovy i obrazy vyčíst, na čí straně bije srdce příslušných redaktorů. A to všechno v zemi, která má dost dlouhou zkušenost s násilně vnucovanou kolektivní názorovou jednotou. Těžko se to dá přesně spočítat, ale myslím, že média ubrala Schwarzenbergovi dobrých pár procent. Nepřidala je možná Zemanovi, ale odradila znechucené voliče od návštěvy volební místnosti. A to je vůbec to nejhorší, čeho média mohla dosáhnout. Tím totiž jen podala důkaz, že nepovažují za hlavní obecný zájem, ale myslí jen na zájem svůj. Po těchto volbách už bude novinářům a médiím důvěřovat opravdu jen málokdo.