Pro přímou demokracii jsou opravdu silné argumenty. Ty však dnes bohužel ve veřejné debatě příliš nezaznívají. A naopak hlasité falešné argumenty proti přímé demokracii zastupitelskou demokracii podlamují.

Politický systém té které země je svého druhu složitý ekosystém. Buduje se léta a zásadní změny by měly být prováděny uvážlivě. Neměli bychom účelově měnit pravidla a už vůbec ne vyrábět legislativní kočkopsy.

Je správné, že poté, co jsme chaoticky v úlitbě médiím do systému zastupitelské demokracie zavedli přímou volbu prezidenta, se zodpovědní politici po zkušenosti s přímou demokracií další destrukce státu bojí. Tedy i současných návrhů na zavedení referenda, přímé volby starostů a kdoví koho všeho.

Tato obava je správná, ale většina protiargumentů jde špatným směrem, ba co víc, je až hloupě a vrchnostensky povýšená, a tudíž i kontraproduktivní.

Argumentem proti referendu není, že lid je „hloupý“, a proto rozhodovat mohou jen vyvolení „moudří“. Volby negenerují samé moudré poslance. Argument o hlouposti obyčejných voličů je totiž ve svém důsledku argumentem proti volebnímu právu jako takovému a lidé to tak cítí.

Argumentem není ani jistě dobře myšlená věta pana Gazdíka, že jeho stará maminka může rozhodovat o stavbě továrny u nich na vsi, ale ne o zahraniční politice, protože o ní nemá dost informací a ani není odborník. Je přece prvotní povinností politické representace, aby měl volič dost informací! To politik v kampani, ať už volební nebo referendové přece musí seznámit voliče se svými argumenty a návrhy. A demokracie je z podstaty věci vláda laiků, ne profesionální vyvolené kasty.

Co je tedy hlavním argumentem proti přímé demokracii?

Je jím hlavní cíl zastupitelské demokracie. A tím není nic menšího než odstranění a překonání největšího společenského rozporu - tedy nalezení společností nejakceptovatelnějšího řešení. Tedy nikoliv nejefektivnějšího nebo ideově nejčistšího řešení. Takové je z povahy věci možné jen v totalitní společnosti. Ale nejpřijatelnějšího pro široké vrstvy. A takové řešení předpokládá vyjednávání representantů jednotlivých společenských skupin, nalézání kompromisů, vzájemných ústupků, vyvažování.

A to na parlamentní úrovni (zaměstnancům dáme tohle, živnostníkům za to ulevíme zde) i na komunální úrovni (tak Horňákům novou střechu na tělocvičně a Dolňákům za to nový chodník).

Něco takového není u přímé demokracie v principu možné. A rozhodnutí v referendu s malou účastí v poměru 50,5 : 49,5 klid do společnosti rozhodně nepřinese.

Pokud však politická representace v zastupování jednotlivých zájmových skupin obyvatelstva selže a, marxistickým slovníkem řečeno, stane se z ní „třída pro sebe“, pak je oheň na střeše a nedivme se volání po přímé demokracii.

Povýšenecké argumenty používané dnes proti přímé demokracii tento oheň neuhasí, spíš přilejí oleje do ohně.