V politických diskusích o vytváření politických bloků před blížícími se parlamentními volbami zůstává trochu v pozadí otázka příštího prezidenta. Prezident Zeman, který na politické scéně dlouhodobě nemá soupeře, nemůže z dikce ústavy již potřetí kandidovat, a i když mu ve funkci zbývá ještě dva a půl roku, myslím, že je potřeba se o případných kandidátech bavit již dnes.

Byl jsem vždy odpůrcem přímé volby a hlasoval jsem v Senátu proti. Všechny obavy z konfliktu mezi postavením silného mandátu přímo voleného prezidenta a tím, že však nemá téměř žádné ústavní pravomocí, se v posledních sedmi letech potvrdily. Přímá volba je ale skutečností a na politické scéně není síla, která by byla schopna vrátit se k volbě parlamentní. Osobně jsem byl zklamán, že pravice nejen zcela prohrála první prezidentskou volbu a v druhé ani nepostavila svého kandidáta.

Z personálního nedostatku jsem si osobně vybral jako kandidáta na příštího prezidenta profesora Miroslava Bártu, egyptologa, a již několik let jej marně přesvědčuji, aby do toho šel. Líbí se mi jeho nadhled člověka, který rozumí tisícileté historii a o kolapsech lidských společnost přednáší nejen pro univerzitní studenty, ale i pro vlády či vedení armád. A doba, která je před námi, bude znalce kolapsů potřebovat.

S velkou pravděpodobností se k prezidentské kandidatuře chystají někteří neúspěšní kandidáti z poslední prezidentské volby, kteří jako odměnu a možnost politické přípravy dostali šestiletý mandát v Senátu. S kolegy se o tom nebavíme, ale odhaduji, že z trojice Drahoš, Fischer a Hilšer to budou téměř jistě poslední dva.

V politických debatách se občas spekulovalo o možné kandidatuře Andreje Babiše, který by tak řešil svůj politický exit a imunitu, ale tato možnost se s blížícími se parlamentními volbami při trvalé popularitě jeho hnutí jeví jako nepravděpodobná.

Dlouhodobě se k prezidentské kandidatuře hlásí/nehlásí generál Petr Pavel a není bez šance. Pro moji generaci však má škraloup členství jak v předlistopadové KSČ, tak v lidově demokratické armádě. Jakkoli má za sebou jistě úctyhodnou kariéru v NATO, někdo vtipně poznamenal, že kdyby nebylo revoluce v roce 1989, generál Pavel by stejně úctyhodnou kariéru absolvoval ve Varšavské smlouvě. Voják je voják a je zvyklý poslouchat rozkazy.

Na pravici na sebe v posledních měsících upozornil Miloš Vystrčil svým vpravdě razantním a odvážným rozhodnutím navštívit Tchaj-wan. Komplikovaná a smutná historie tohoto rozhodnutí je v podstatě velký epický příběh a i když ještě nevíme, jak to celé dopadne, některá média Miloše Vystrčila označila za možného prezidentského kandidáta.

Konzervativci mají však ještě jedno jméno, které se začíná diskutovat. Jde o jednoho z posledních mohykánů spjatých pozitivně jak s předlistopadovou politikou, tak s úspěšným politickým polistopadovým příběhem. Alexandr Vondra. Disident, politický vězeň, velvyslanec v USA, ministr, senátor a dnes europoslanec. Po Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi by to byl pravděpodobně poslední prezident, který je osobně propojen s příběhem všech tří polistopadových prezidentů. A také by byl připomenutím ideálů roku 1989, na které se dnes často zapomíná. Alexandr Vondra je člověk politický, s obrovskými životními zkušenostmi jak z české, tak z mezinárodní politiky. A přitom je to člověk citlivý, empatický, ale i vtipný a zábavný. A tak si jdu natisknout placku na klopu „Vondra for president“!