Pokud se vůbec někdo bouří proti elitám, tak to jsou hlavně jiní příslušníci elit. Zeman, Trump a nově ani Robejšek nejsou renegáti a měli bychom tak o nich přestat mluvit.

Česko má další první skutečně pravicovou stranu. Svoji tvář jí propůjčil mezinárodně působící doktor politických věd, čerstvě oceněný prezidentem, dobře známý z diskusních pořadů v hlavním vysílacím čase a ze stránek všech významných novin a časopisů. Stranu založil s podporou miliardáře Marka Dospivy, mezi jejími otci je několik prezidentů a ředitelů vlivných institucí. Politolog radostnou zvěst ohlásil ve svém tradičním tip top obleku a kostěných brýlích – jako by vypadl ze starého vtipu o kravaťákovi, který se na periferii Ostravy zeptá, kudy se dostane do centra, a uslyší jen cvaknutí vyhazováku a odpověď „ty se nedostaneš do centra“.

Daňový plán jednoho z amerických prezidentských kandidátů sliboval zvýšení odvodů osmi a půl milionů chudých domácností, mimo jiné poloviny všech samoživitelek a samoživitelů. Části Američanů by daně snížil, ale 47 procent z celkové výše úspor by podle propočtů zůstalo v peněženkách nejmovitějšího jednoho procenta. Do něj ostatně dotyčný sám patří, coby 113. nejbohatší člověk Spojených států a 324. nejbohatší muž světa. Během třiceti let vystupování v reality shows, seriálech a filmech si vybudoval značku top celebrity, takže teď svoje jméno pronajímá dalším podnikatelům jako luxusní brand.

A ještě trochu víc zpátky: Do českých prezidentských voleb nastoupil bývalý premiér, po čtyři roky nejmocnější muž země. Dostalo se mu podpory od úřadujícího prezidenta, zlatých slavic Lucie Bílé a Heleny Vondráčkové nebo návrhářky rób perských princezen Blanky Matragi. Favorit ruského ropného kolosu Lukoilu má dlouhodobě vřelý vztah k podnikání českých oligarchů: co je dobré pro Petra Kellnera, je dobré pro všechny.

Bod zlomu: Když smyšlenou legendu začnou opakovat i kritici

Na ničem z toho by ještě nebylo nic divného. I plutokraté samozřejmě můžou vstoupit do politiky, ať už přímo, nebo prostřednictvím avatara v obleku či flanelce. Na kampaních Petra Robejška, Donalda Trumpa a Miloše Zemana jsou fascinující teprve dva další rozměry.

Za prvé, že se učebnicoví příslušníci elit s viditelnou podporou dalších příslušníků elit, kulturních i ekonomických, dokážou prezentovat jako spartakové a outsideři, kteří jdou po krku právě elitám.

Robejšek dokonce varuje, že v Evropě je „reprezentativní demokracie krok za krokem oslabována ve prospěch diktatury elit“. Nenadál bych se, že se budu zastávat takového Jeana-Clauda Junckera, ale je nutné připomenout, že ho voliči, kteří se podle Robejška „nedají koupit“, drželi v čele Lucemburska skoro devatenáct let. Předsedou Evropské komise se pak stal díky 36% zisku Evropské lidové strany ve volbách do Europarlamentu. Sám Robejšek je zatím naopak jen nikým nevoleným kosmopolitním akademikem, který je vidět a slyšet hlavně díky Pentě v zádech. Zaštiťovat se při kritice údajných evropských elit moudrostí mas je od něj docela nebojácné.

Druhá fascinující věc je, kolik lidí takové mimikry sežralo. Trump a Zeman vyhráli volby a drží si image lidových politiků. Exkluzivní průzkum agentury napovídá, že sympatie veřejnosti má i Robejšek.

Budiž, o schopnosti mas podléhat hypnóze nás dvacáté století naučilo dost. Zneklidňující ale je, jak populární je příběh o vzpouře proti elitám mezi komentátory, a to i těmi, kteří vyjmenované trojici nefandí. Nekritickým opakováním smyšlené legendy z ní pomáhají dělat skutečnost, o které se nepochybuje.

A to je ta nejkratší a nejbezpečnější cesta, kterou se Robejšek dostane z periferie do centra.