... a laxní přístup k ústavním pravidlům

Sáhodlouhé polemiky nad zavedením přímé volby prezidenta odkryly velmi smutnou tendenci, která ohrožuje samotnou podstatu demokratického právního státu. Jde o nerespektování a bagatelizování ústavních pravidel. A ještě smutnější je, že se svévolným přístupem k ústavě a s jejím dezinterpretování bohorovně počítají i mnozí experti z řad politologů a ústavních právníků.

Často například slýcháme o údajně silnější legitimitě přímo voleného prezidenta. Přitom ještě nikdo nevysvětlil, jak se síla takové legitimity měří. Odpůrci přímé volby vycházejí z toho, že přímo volený prezident bude mít tendenci nadužívat a posouvat své pravomoci na úkor sněmovnou vybrané vlády. Coby ústavní činitel zvolený všemi občany prý může ohrozit dělbu moci ve zdejším zřízení. V praktické rovině by mohlo jít o formulování politických stanovisek nezávisle na ústavně odpovědné vládě a jejich cílené prosazování i v případě, že budou v rozporu s těmi vládními.

Možná vás napadne, že něco podobného zažíváme již dnes. Máme zde několikakolejnou zahraniční politiku, prezident odmítá podepisovat mezinárodní smlouvy, velmi silně formuluje svá stanoviska v oblasti školství, soudnictví či fiskální politiky.

Ti, co se obávají přímé volby, by k tomu všemu ale dodali, že může být ještě hůře.

Připusťme, že by mohlo být. Ale jen v případě, že bychom to prezidentovi dovolili. Nebo jinými slovy – kdybychom pokračovali v započatém trendu, kterým se docela vymykáme z rodiny funkčních liberálních demokracií. Ty totiž stojí na úctě k pravidlům a jejich dodržování. Zatímco u nás nad některými fauly přivíráme oči a jiným se vyhýbáme odmítáním přísnější regulace. Například u nás stále nebyl uveden v život zákon o státní službě, který by zabránil kořistnickému přístupu politiků ke svěřeným resortům.

Vraťme se ale k hlavě státu. Zneužívat svého zvolení lidmi by mohla pouze v rozporu s konkrétními paragrafy Ústavy České republiky. Kdyby tak učinila, mlčeli bychom?

Prezident není bytost nadaná božskými ani monarchistickými privilegii. Dokonce i tvrdit, že je první mezi rovnými, je v republikánském zřízení dost odvážné. Když překročí své kompetence, nikdo jej za prvé nemusí poslouchat a za druhé se vystavuje stíhání před ústavním soudem. Je ostatně chyba, že ústavní žaloba Senátu na prezidenta dosud nikdy nepadla. Přitom Václav Klaus se již stačil vyznamenat blokováním ratifikace dodatku Evropské sociální charty, podmiňováním ratifikace Lisabonské smlouvy Evropské unie nebo nepodepisováním těch zákonů, jež mu nejdou pod fousy. Známý je také spor o nejmenování některých soudních čekatelů.

Docela se divím, kolik trpělivosti zatím Senát s prezidentem měl. A to, prosím, jde o prezidenta voleného členy parlamentu. Problém tudíž není ve formě volby, ale v tolerování jeho libůstek. Stejně tak lze říct, že nenajdeme přímý vztah mezi formou vlády a způsobem ustavení hlavy státu. Přímo volený prezident dokonce může být velmi nenápadný a k vládním kabinetům loajální. Stačí se podívat na sousední Slovensko nebo do Rakouska.

Za některé potíže s prezidentem se můžeme zlobit na autory ústavy. Proto také není od věci základní zákon státu upravit a prezidentské pravomoci v něm zpřesnit tak, abychom se vyhnuli jejich různé interpretaci. K tomu lze - ba je nutné - přikročit nezávisle na formě volby prezidenta. Nejlépe z iniciativy senátorů, ale klidně i poslanců. Je ostatně v jejich zájmu předejít trapným přestřelkám a žabomyším válkám. Jednu podobnou příležitost dokonce skýtá i návrh na zavedení takzvané konstruktivní nedůvěry, který vládě předložila vicepremiérka Karolina Peake. Ten totiž počítá s tím, že opozice, jež bude v Poslanecké sněmovně iniciovat hlasování o nedůvěře vládě, musí rovnou přijít s návrhem na příštího předsedu vlády. Tím se mimo jiné omezuje manévrovací prostor prezidenta.

Naprosto irelevantní jsou také obavy, že by přímá volba prezidenta mohla být předstupněm autoritářské vlády. Jaroslav Bican například vznesl na ČRo6 před nedávnem podezření, že případné vítězství oblíbeného, přímo voleného prezidenta v konfliktu s nestabilní, slabou vládou může postupně otevírat cestu k autoritářství.

Přitom je to jinak. Cestu k autoritářství neotevírá ten či onen způsob volby nebo charakter vztahu klíčových ústavních aktérů, nýbrž ztráta důvěry ve standardní demokratické uspořádání. A k ní vede například pohrdání pravidly, které je čas od času již nyní patrné jak u politiků, tak u teoretiků. Jakmile všichni budeme respektovat a ctít stanovené regule, ukáže se i přehlíživý přístup k přímé volbě prezidenta jako neopodstatněný.

Český rozhlas 6, 8.2.2012