POLITIKA: Přímá volba. Ta nám chybí nejvíc
České politické elity čas od času ohlásí záměr svěřit do rukou lidu volbu prezidenta. Zní to opravdu demokraticky a letos to skutečně hrozí. Země se chystá k úsporám, lékaři stávkují, trestuhodně odkládaná reforma penzijního systému před námi se všemi důsledky, ta zdravotní nezačala, ale občanům se má dostat skutečného svátku demokracie – zvolí si prezidenta.
O důvodech této změny slyšet není; jako by sama přímá volba prezidenta byla sama sobě důvodem. Jedinkrát byla přímá volba prezidenta skutečně namístě, a to když selhal respekt k ústavě u dvou velkých stran a ony smotaly volební zákon do většinové podoby tak, aby jim usnadnil střídání u moci na věčné časy. Tehdy ponechat i volbu prezidenta jen na nich bylo skutečně nebezpečné; vítěz by bral celý bank, jmenoval by vládu, všechny rady, co se vynalezly, justiční funkcionáře, ombudsmana – a ještě prezidenta?
Dnes je to jen humbuk. Přímá volba prezidenta není sama o sobě demokratičtější než nepřímá. Domnívá-li se někdo, že vyloučí politické obchody, mýlí se. Dosáhne se jediného, zmnožení operací s černými partajními fondy. Nákladnost volební kampaně spolehlivě zamezí šancím kandidátů nespojených s velkými zdroji.
Dávno se zjistilo, že samy demokratické instituce demokratismus státu nezaručí; rozhodně ne tam, kde chybí sebevědomá občanská společnost, založená na sdílených hodnotách. Není nápadné, proč je koncept občanské společnosti (mimochodem ústavní koncept) u nás tak soustavně zpochybňován? Není snad zřejmé, že jeho odpůrci se chtějí jen zbavit veřejné kontroly? Jděte, milánkové, do politiky a pak se budeme bavit. Jste pouhými pravdoláskovníky, ostatně kolik divizí má papež? To jsou svérázy národního politického lovu. Zapomeňte na bizarní teorie, toho času pražskohradní, to je jen zábavná mlha. Jde o jediné, ujistit veřejnost, že politickou odpovědnost smějí dovozovat jen politikové mezi sebou; veřejnosti do toho nic není.
A zatím to vychází. Obávám se, že jsme exemplárním příkladem schopnosti jinde fungující pravidla karikovat. Je něco spravedlivějšího než přiznání obchodní zakázky obce losem? Tumáte karlovarskou losovačku. Platí u nás institucionálněpolitická odpovědnost za politické selhání či korupci? Teoreticky – institucionálně – ano. Prakticky ale stačí, když přistižený korupčník vše popře a uteče k „nezávislým“ auditům či šetření orgánů činných v trestním řízení. O tunelu Opencard už všichni vědí všechno, ale politici stále čekají na další „nezávislý“ audit – a státní zastupitelství už zase stačilo jedno z šetření zastavit. Je to zvláštní pojetí politické odpovědnosti, svěřené politikům podřízené policii. Samozřejmě, padni komu padni – a divte se, že nepadne. Státnímu zastupitelství posluhujícímu politice se už v obecné češtině říká justiční mafie – a současně má být arbitrem politické odpovědnosti? Vztah českých politických elit k ústavě je blazeovaný a uživatelský. Když se politikům nedaří ústavu ohýbat, jeví nepřátelství, jaké pocítí zdravé dítě, jemuž matka odepře pamlsek před obědem. A vynalézají jakobínské konstrukce nadřazeného parlamentu a Ústavnímu soudu slibují přistřižení křídel.
Rozpad veřejné sféry, korupce a neexistence politické odpovědnosti jsou příčinou obecné nedůvěry v systém, ne nepřímo volený prezident. Ostatně jakékoli reformy veřejných financí jsou bez rozbití korupční krusty iluzí. Bude-li i nadále výnos ze státních lesů třetinový ve srovnání se soukromými a kilometr dálnice trojnásobně nákladný než v sousedství, můžete šetřit leda tak na kancelářských svorkách. Namísto zatlačování korupčních struktur a národní přípravy na rozpočtovou disciplínu se nám nabízí volba některého z partajemi vybraných a financovaných prezidentských kandidátů. V lepším případě to bude Cimrman nebo hokejista v penzi.
LN, 18.3.2011
Autor je advokát a bývalý vicepremiér
