Tak dlouho jsme poslouchali volání po přímé volbě hlavy státu, až se z ní vyloupl problém zavánějící kapitální ostudou. Na jedné straně zde máme nezávislé kandidáty, na něž se lepí všelijací lobbisté, na straně druhé zavládl bolehlav v partajních sekretariátech, které ne a ne najít optimální uchazeče. Občanští demokraté zaveleli k primárkám, do nichž se však přihlásili toliko dva zájemci. Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský se nyní utkávají v jednotlivých regionech za zavřenými stranickými dveřmi. I přes ně je ale slyšet hlasité zívání členské základny. Nevýrazný zasloužilý senátor a opatrný europoslanec s hejtmanskou minulostí připomínají ve srovnání s dosavadními prezidenty snadno zaměnitelné plyšáky bez chuti a zápachu. Zaznívají už vtípky, že se hledá jen jakýsi Klausův či Nečasův místodržící, případně konzervativec, který bude prezidentem za trest: aby z hradních výšin bezmocně shlížel na kmitání příští levicové vlády.

Jenže ani v Lidovém domě nemají důvod k jásotu. Na rozdíl od modré konkurence sice oranžoví vsadili na veřejné debaty dvojice svých prezidentských adeptů, hrozí však, že se po čtvrteční premiéře v Ústí nad Labem změní v one-man show. Jan Švejnar totiž opět potvrdil, že se ke kandidatuře ještě neodhodlal. A kdyby do boje šel, tak prý jako nezávislý, který by se neštítil podpory politických stran, kde by ale ČSSD byla pouze jednou z mnoha. Třeba po boku Věcí veřejných. Výběr sociálních demokratů se tím pomalu zužuje na rozhodování mezi Jiřím Dienstbierem a – Jiřím Dienstbierem. Což o to, s novou formou volby prezidenta a výkonu mandátu bychom klidně mohli sáhnout po politikovi mladém a neprovařeném. Dokonce ani jeho zakotvení v konkrétní politické straně by v době, kdy je nutné hájit smysl politiky coby nástroje obrušování hran ve společnosti a odpovědné správy země, nemuselo být přítěží. Není však tajemstvím, že Dienstbier nemalé části sociálních demokratů pije krev. Spoléhat tudíž na jejich nasazení v předvolební kampani dvakrát nemůže. Navíc v závětří číhá vytrvalý "štěpitel" levice – Miloš Zeman.

Sílí prostě dojem, že větším tématem v dominantních stranách bude, jak svého kandidáta nezvolit, jak mu naházet co nejvíce klacků pod nohy, než jak docílit jeho úspěchu. Nechci malovat čerta na zeď, ovšem není vyloučeno, že ani přímá volba hlavy státu neskončí trapasem, byť asi menším než ta poslední nepřímá. K tomu si ale přičtěme rozčarování veřejnosti z neschopnosti politiků vybrat ze svého středu adepta, který by měl zároveň dostatečnou důvěru jejich i řadových voličů.

Psáno pro ČRo1