Pan prezident si pozval na kobereček po třech reprezentantech z každé vládní strany, aby otcovsky urovnal jejich hašteření po provalení kausy „Drobil“, a předešel tak trapné nejistotě, zda vládu při hlasování o vyslovení nedůvěry podrží její vlastní koaliční poslanci. Je to nejrozumnější věc, jakou může hlava státu v takové chvíli udělat.

Prezident Klaus se umí chovat státotvorně, má-li z toho prospěch. V jeho záchranné iniciativě lze najít několik momentů, na které stojí za to poukázat. Přestože mám Klausovo angažmá za správné (myslím si, že hradní podpora vládní koalice je za těchto okolností na místě), považuji je současně za zbytečné v tom slova smyslu, že Věci veřejné by i bez Klausovy domluvy vládu s největší pravděpodobností nepotopily. Prezident se s velkou chutí postavil do role spasitele vlády a nic ho to nestálo.

Jak jen to kontrastuje se situací z jara roku 2009, kdy uprostřed evropského předsednictví beze slova zastání, či snad dokonce pokusu zabránit tomu, nechal padnout Topolánkovu vládu. Pokud dosud někdo věřil, že si Klaus tehdy sestřelení vlády nepřál, myslím, že dnes musel prohlédnout. Jeho předloňská nečinnost bije do očí ve srovnání s dnešní starostlivostí o osud koalice! Jako by nám dnes prezident říkal – vidíte, když chci, můžu. A když nechci, padni komu padni.

Důvod, proč dnes chce a minule nechtěl, je více než zřejmý. Stačí porovnat bojovný výraz premiéra Nečase na tiskovce, na níž hřímal, že pokud odejde policejní prezident, musí padnout i ministr vnitra, a jeho omluvný úsměv o den později, kdy stoje za panem prezidentem působil dojmem bezradného nekňuby. Ano, pan prezident ochotně podržel vládu, jejíhož premiéra tím definitivně pasoval na svého lokaje, neschopného samostatného vedení kabinetu. Mirek Topolánek, ať byl, jaký chtěl, si vždy k hlavě státu zachoval přístup „já pán, ty pán“. Také na to dojel - co naplat, hradní pán se ukázal být o mnoho větším pánem.

Po jednání na Hradě pan prezident oznámil, že vznikla jakási tajná nepsaná dohoda, jejímž garantem je on sám a která má zaručit pokračování vlády. Co bylo dojednáno, nesmí být vyneseno. Trochu mi to připomíná zasedání vontské rady ve svatojakubském kostele. Ano, pan prezident jistě našel Tleskačův deník a ví, jak vyjmout ježka z klece, jedině tak mohl stmelit rozhádané Vonty. Jenže co si vlastně představit pod dohodou s takovou osobní zárukou? Padne-li nakonec přeci jen tato vláda, spáchá Václav Klaus abdikaci? Z kuloárů zaznělo, že policejního prezidenta prezident republiky nakonec obětoval, zatímco Radek John bude dál zdobit křeslo ministra vnitra. Myslím, že více oslabit pozici premiéra Nečase snad ani nebylo možné.

Je 22 hodin a 9 minut, 80 hlasů pro návrh, 113 proti - vláda přežila. Zdá se, že spokojeni jsou všichni. Své role se každý zhostil tak, jak se od něj očekávalo – véčkaři lavírovali, jako by je provázel duch Josefa Luxe, sociální demokraté s komunisty se vybouřili v parlamentu a mohou si oddechnout, že to vláda ustála, ODS z toho opět vybruslila a TOP 09 nasbírala další body, protože se jí to netýká. Ale skutečným vítězem překonané vládní krize je jen jeden muž.