Dobrou zprávou je, že se český kabinet snaží. Aby zvládl běžný evropský provoz. Aby uřídil veškeré summity, standardní i mimořádné. Aby si poradil s akutními problémy. Aby si neutrhl před evropskými partnery ostudu.

Premiér Topolánek bere svoji roli odpovědně. Ostošest komunikuje s jinými státníky starého kontinentu i s Evropskou komisí, dokonce se zdá, že evropská témata, jak jen to jde, nadřazuje těm tuzemským. Mazaný diplomat Alexandr Vondra a ležérně důstojný Karel Schwarzenberg jsou jeho nenahraditelnými oporami.

Ale je tu i špatná zpráva: Česká republika chce především předsednictvím rychle proplout, bez zaškobrtnutí, ale i bez jakýchkoli ambicí. Pravicoví politici se dlouho dožadovali, aby nám Brusel více naslouchal. Teď, když máme šanci hýbat dějinami, se soustředíme více na formu než na obsah a listy kalendáře budeme dychtivě obracet pohledem.

Není divu. Být v hlavním proudu evropské politiky neznamená tykat si se Sarkozym, Brownem, Merkelovou. Podstatné je názorové splynutí, přinejmenším schopnost vést vyargumentovanou a kvalifikovanou debatu o zásadních mezinárodních otázkách. To se nám moc nedaří.

Když se podíváme na žhavé uhlíky, jež bude muset pomáhat ČR tahat z ohně, zjistíme, že na ně nahlížíme zhusta jinak než většina zemí EU. V blízkovýchodním konfliktu Topolánkova vláda favorizuje Izrael. Jedni mrtví civilisté pro ni neváží co druzí. Historické rezoluce OSN si vykládá po svém. Již loni Topolánek sliboval českou blízkovýchodní diplomatickou iniciativu. Usilovat by prý měla o přiblížení Izraele Evropské unii, ba výhledově o jeho začlenění…

Rusko-ukrajinská energetická pře může svádět k ideologickému výkladu. Zvlášť když strašení ruským medvědem se opět dostává do módy. Komplikací patrně bude, že se příslušníci české exekutivy velmi těžce orientují v politice ruské i ukrajinské, o provázání tamních lídrů s rozličnými ekonomickými lobby ani nemluvě. Dalším náročným zadáním pro Prahu bude pohnout s balvanem energetické bezpečnosti celé EU. Ten úzce souvisí s ekologickou bezpečností, tedy s účinným bojem proti změnám klimatu, i s bezpečností v obecném vojensko-diplomatickém kontextu. Vize společné evropské energetické politiky je české vládě blízká. Ovšem menší nadšení projevuje pro společnou zahraniční a obrannou politiku. Pak by se totiž mohlo začít stmívat i nad americkým radarem v Brdech. Ostatně, jakmile vstoupí Lisabonská smlouva v platnost, nastane konec bilaterálních pseudobezpečnostních handlů nad hlavami evropských spojenců.

Třetí výzva českému předsednictví spočívá v postupující finanční a ekonomické krizi. Nejprve jsme předstírali, že se nás netýká. Že není nutné jistit vklady v bankách či podporovat významné průmyslové podniky - zaměstnavatele. Že optimálním řešením není moudrá regulace, nýbrž totální deregulace. Heslo českého předsednictví, „Evropa bez bariér“, si však už nyní můžeme strčit za klobouk. Nebýt krize vskutku vážné, všichni by se mu od srdce zasmáli. No jo, to jsou přece Češi, co si akorát nastudovali pár teoretických sloganů z neoliberálních biblí!

Potom se nelze divit, že sociální dimenzi evropské integrace by vláda, Vondrovými slovy, prohlubovala pouze s revolverem u spánku. Tam, kde je třeba podepřít soudržnost a solidaritu, rozvinout síť veřejných služeb a stavět hráz desítkám variant diskriminace, radí česká pravice, ať se každý stará sám o sebe, maximálně nechť mu pomůže vlastní rodina.

Jen člověk naprosto naivní by vkládal jakoukoli naději do českého předsednictví ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy. Jak bychom mohli slaďovat zájmy Irů a zbytku Evropy, když sami nejsme s to dokument schválit? V očích mnohých je Česká republika euroskeptický prezident, euroskeptická modrá půlka Senátu, rozštěpená ODS a chytračící premiér. Prosincový kongres občanských demokratů se usnesl: v první řadě radar, až pak Lisabon. Europoslanec za ODS Jan Zahradil – coby vrchol vstřícnosti – nastínil „pragmatický scénář“: nechceme být fackovacím panákem, proto akceptujeme onen ohebný papír, „kompromis všech kompromisů“, necháme setrvačník federalistické politiky EU běžet, stejně je už u konce s dechem, a připravíme alternativní model evropské integrace, který položíme na stůl po zesílení odstředivých tendencí v EU a vzestupu eurorealistických a euroskeptických stran a hnutí.

Zatímco Lisabonská smlouva je pro ČR tuze velkým soustem, Mirek Topolánek již v minulých měsících sebevědomě, v duchu typického furiantství avizoval náš podíl při urovnávání kyperského sporu či vztahů mezi Afrikou a Evropou.

Kdepak komický prezident Klaus s okrajovými pravomocemi, kdepak neochota opozice „párovat“ po Evropě rozlítané ministry ve Sněmovně. Stěžejním rizikem českého předsednictví EU je věrolomnost a roztěkanost Topolánkovy vlády a její nedostatečná loajalita k principům, na nichž EU stojí. Sociální demokracie by byla hloupá, kdyby takovému kabinetu vystavila půlroční bianco šek, aniž by ovlivnila jak priority našeho předsednictví, tak způsob, jakým budou řešeny. Dělat křoví státnicky a světácky se tvářícímu ideologovi Topolánkovi, který se to chystá Evropě „osladit“, by mohla historie jednou interpretovat jako podraz na samotné klíčové evropské hodnoty.

P.S.: S odstupem více než týdne od napsání článku je na místě uznat, že pod tlakem času a událostí se umí Mirek Topolánek vzepnout k pozoruhodným výkonům. K takovým patří jeho kyvadlová diplomacie mezi Kyjevem a Moskvou na pozadí energetické krize, při níž byl nucen najít cestu i k zatracovanému Putinovi. Aspoň něco. K Topolánkově smůle se však brzy – i v rámci českého předsednictví EU - vrátí dny všední, v nichž už tolik nezáří…

Původní text vyšel v Literárních novinách 5.1.2009