Strana zelených je, jak se vyjadřují její představitelé, neideologickou stranou, jejíž doménou je věcný a nezaslepený přístup k řešení problémů. Nestojí prý v politickém spektru ani vlevo ani vpravo, ale snaží se brát to nejlepší z obou směrů. V koalici s ODS se zelení, při ledabylém pohledu, zdají být spíše pravicovější stranou, která chce především sázet na trh a jen v některých aspektech hraje, neideologicky a umírněně, na environmentalistickou notu.

Při pozornějším pohledu je však mnohem jasnější, co jsou zelení ve skutečnosti zač. Nezáleží na tom, jak vehementně se Bursík snaží držet svou stranu v koalici a brání ji před opozicí vlastních spolustraníků. Není nic platné, že Bursík je velmi šikovný technolog moci, který dnes pragmaticky vidí v koalici s ODS šanci na rozvíjení toho, co zelení získali v posledních volbách. Díky této pragmatičnosti zatím zelení v pravicové koalici nenapáchali větší škody. Pragmatický přístup, který z Bursíkovy strany zdánlivě udělal takřka nejpravicovější zelené v Evropě, však není v dlouhodobějším horizontu udržitelný - buďto zelení, kteří zklamali své voliče, radikály poblázněné zeleným náboženstvím a naivky podobné těm, kteří před lety dali svou slepou důvěru Unii svobody, v příštích volbách neuspějí a budou muset vyklidit sněmovnu, nebo dojde k vnitrostranickému boji, v němž zvítězí ti, kteří jsou skutečně autentičtí zelení v pravém slova smyslu: radikální environmentalističtí socalisté a ekofašisté.

Podle nedávných průzkumů, ze kterých plyne, že dvě pětiny voličů, kteří v roce 2006 volili zelené, své volby dnes litují, by se mohlo zdát, že může dojít k první situaci. Pravděpodobnější však je, že mezitím stihne dojít na situaci číslo dvě. Jak dlouho bude politický profesionál Martin Bursík schopen nutit stádo svých spolustraníků ke spolupráci, než bude převálcován a odstaven těmi, kteří chtějí zelenou politiku uskutečňovat bez kompromisů? Těžko odhadovat. Hlasitý nesouhlas radikálních zelených je však dobrou příležitostí přesvědčit se, o co valné části zelených ve skutečnosti jde.

Zatímco Bursík pragmaticky kličkuje a snaží se těžit politický zisk, ústy těch zelených, již na vrcholu dění nejsou, se projevuje skutečná tvář této politické strany. Ambiciózní místopředseda republikové rady Strany zelených, Matěj Stropnický, je dnes asi nejhlasitějším kritikem Bursíkova vedení, a jeho hvězda prudce stoupá. Je mnoha komentátory pokládán za novou krev české politiky - novou krev nezatíženou minulostí. Pokud chceme vidět, co zelení skutečně zastávají, neměli bychom sledovat Bursíka, ale mnohem pozorněji Matěje Stropnického. A není to věru hezký pohled. Stropnický je asi nejlepším příkladem toho, jaká je v principu skutečná ideologie Strany zelených - ideologie, která se neprojevuje přímo v parlamentu, ale která tvoří jejich myšlenkovou základnu a která pouze čeká na svou budoucí šanci.

(Pokračování zítra)