Poslední nálezy Ústavního soudu obnažily dvě závažné skutečnosti. Za prvé je zcela evidentní, že máme aktivistický levicově pokrokářský Ústavní soud, který bude minimálně celou další dekádu aktivně fungovat jako nesmírně silný nástroj k přebudování společnosti podle představ levicových ideologů.

Ve sporu o rodičovství homosexuálních párů soud dále pokročil v demontáži tradičního pohledu na rodinu a rodičovství a stejně jako v případě prolomení nedotknutelnosti obydlí environmentálními kontrolory topení ukázal, že obrana základních společenských institucí, vztahů a principů pro něj není prioritou. Že budeme mít takto pokrokářský a aktivistický ústavní soud nebylo před ani po jmenování jeho nových členů prezidentem republiky zřejmé a předpokládám, že to netušil ani sám prezident Zeman.

A zde jsem u druhé smutné skutečnosti. Všichni mají v živé paměti, že Zemanova obměna členů Ústavního soudu – na rozdíl od bojů prezidenta Klause o ústavní soudce, jichž jsem se jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky osobně v Senátu účastnil, – nevyvolala na politické scéně ani ve veřejnosti takřka žádnou diskusi. Mediální ohlas byl příznivý, neboť noví soudci byli možná profesně zasloužilé, ale většinou veřejně nikoliv známé osoby, jejichž skutečné ideové zázemí a názory nikdo neznal, ani se po nich nepídil. Dokonce byla tato ideová nečitelnost považována za přednost a usnadnila schválení nominovaných v Senátu.

Zjevný ideově-politický aktivismus dnešního Ústavního soudu, jehož postoje a ideová východiska k závažným společenským otázkám značná část veřejnosti nesdílí, ukazuje, že dosavadní laxní přístup politiků i veřejnosti k doplňování této klíčové ústavní instituce je nepřijatelný. Příklad USA, kde je obměna Nejvyššího soudu zásadní politickou agendou a střetem, neboť je schopna ovlivnit směřování společnosti mnohdy více, než samotná prezidentská volba, nám budiž poučením a inspirací.