Současní vůdci EU operují při volbách v jednotlivých členských státech pečlivě vybranými tzv. středovými politiky. Je to jejich nejnovější taktika. Chtějí tím vyřešit problém upadající popularity otevřeně prounijních a proimigračních socialistických stran. V případě rakouských a francouzských prezidentských voleb jim to nakonec vyšlo. Pokračují tedy dál. Shodou okolností jsem před několika dny z ČRo Plus zaslechl jednoho českého politologa, který konstatoval, a zřejmě správně, že Angela Merkelová posunula svou stranu před volbami náhle někam „do středu“.

Právě ta Merkelová, která stála neoddiskutovatelně na počátku celé evropské krize v souvislosti s islámskou invazí do Evropy. Pamatujeme si přece její slavné výroky, jako „wir schaffen das“ a podobně. Kdyby to byly jen výroky, ale německá kancléřka bezprecedentně porušila tzv. Dublinský protokol o přijímání imigrantů a udělování asylu. A vidíme už dnes, do jakých problémů tím uvrhla nejenom své Německo, ale i ostatní národy Evropské unie. Terorismus, kriminalita, exotické choroby, netolerance příchozích k naší vlastní kultuře, nesmyslná zátěž sociálních systémů atd. Tohle je dnes zřejmé už většině Evropanů. Nu, a před volbami je z ní najednou hodná „Mutti“, která se stará jen o blaho a prosperitu německého národa.

Co je to „středový“ politik? Řeknu to rovnou, středový politik je něco jako chameleon. Z proklamovaného „středu“ může po volbách, pokud je ovšem zvolen, vykročit bez velkých šrámů na pověsti jak doleva, tak třeba doprava, anebo také rovnou do pekel. Jeho bezzásadovost se nejlépe zamaskuje právě oním „politickým středem“. Je to ta nejhorší odrůda politika, kterou znám.

Závěr? Dobrý bože, ochraňuj nás před tzv. středovými politiky, a také nás ochraňuj před politickými stranami, které se k jakémukoli „pomyslnému“ středu hlásí. Politické cíle musí být jasné a zřetelně čitelné, nikoli polovičaté a zamlžené. Politický program musí obsahovat otázky pro národ podstatné, nikoli zástupná témata, většinou orientovaná na to či ono nepatrné zlepšení životní úrovně, což po volbách tak jako tak z nějakého „dobrého“ důvodu padne rovnou kamsi pod stůl.

Nastává doba, kdy si ti méně informovaní či váhaví čtou volební programy těch politických stran, které pro ně připadají v úvahu. Před chvílí jsem dostal k ruce volební programy ANO, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ještě jedné pidistrany. Všechny jsou úžasné, ale vypadají, že jsou psané bezmála přes kopírák. Na splnění tolika nádherných slibů by všichni potřebovali ne čtyři, ale nejméně čtyřicet let. Ovšem okolo zásadních problémů, týkajících se imigrační krize a našeho vztahu k Evropské unii vůbec, chodí všichni jakoby po špičkách.

Čtenářům takových překrásných programů bych poradil jedno. Mějte své oči na stopkách a velmi dobře zaostřeny. Uvažujte zároveň o možném a nemožném. Nezapomeňte však na jedno. My jsme imigrační krizi nezavinili ani v nejmenším. Proto se nebojte chtít po politicích vědět, jakým způsobem se z této krize dostaneme bezpečně ven.

Nejsem pověrčivý, ale víme, že zvraty v našich moderních dějinách jsou poněkud citlivé na osmičky v letopočtech. A také víme, že zvláště těm posledním zvratům předcházela fatální selhání našich politiků. Pohleďme na kalendář. A hle, za malou chvíli zde máme rok 2018…

Zdá se, že v sázce je opět jednou téměř vše. Svoboda, demokracie, státní suverenita a možná i národní identita. Ale zatím ještě máme demokratické volby. Právě proto si myslím, že naší povinností je volit tak, aby to nebyly volby poslední.