Také se říká: jednou není nic, dvakrát už je zvyk. Tak a teď si vyberte. V čem? No v tom, zda máme a nebo nemáme zakázat tzv. Dělnickou stranu. Jakmile se objevily návrhy, že by bylo potřeba a vhodno zakázat fašizující rasistickou Dělnickou stranu, hned se vynořilo plno „moudrých„ rozumbradů, kteří tvrdili, že by to bylo nedemokratické a vůbec nás, kteří toužíme a věříme v dokonalou demokracii, nehodné. Jo a taky se říká, že v USA není zakázána vůbec žádná strana a protože demokracie v USA náš vzor, ani my nemůžeme zakázat žádnou stranu a musíme nechat volný průběh hře svobodných politických sil, aby v otevřeném boji... blem, blem, blem...

No, v USA, ve státě, kde je skutečně pozoruhodnou dobu v provozu demokracie, sice nikdy žádnou stranu nezakázali, ale taky tam neměli nikdy nacismus, koncentráky a stalinistické lágry. Což je, jak jistě každý uzná, poněkud rozdíl proti staré Evropě. Tady s tím máme své, poněkud jiné zkušenosti. A ovšem i jinak je ten intošský blábol o naprosto čisté demokracii poněkud mimo mísu.

Zůstaneme-li pro jednoduchost v USA, sice tam nezakázali politickou stranu, ale zakázali tam Ku-Klux-Klan, což je také vlastně v evropském slova smyslu politická rasistická strana a moc se s ní nikdy nemazali. Národní garda s nimi udělala, když je dopadla, dosti krátký proces, soudy jakbysmet a když se někdo úplně pomátl, jako to je u našich nejextrémnějších výtečníků, prostě na ně vlítli vojenskou silou, jako třeba na hnutí náboženských fanatiků a vypálili je. A podobně dopadli další.

Takže, v USA se diktatura nikdy k vládě nedostala. Což se u nás stalo opakovaně a vždy předtím udělali naši politici zásadní a neodčinitelné chyby. Je mi líto, ale první takovou chybu učinil tatíček Masaryk, když odmítl zakázat německou nacionalistickou stranu s odůvodnění, že to se v demokracii nedělá. Že se má otevřeně soutěžit. No, jak ta soutěž vypadala a jak dopadla, víme. Pak nacisté hromadně vraždili masarykovce demokraty, židy, sokoly atd. Omluvou pro Masaryka může být jen to, že jako starý „rakouský“ politik si nedovedl představit, co to znamená moderní diktatura. To ovšem není moc velká omluva, uvědomit si to měl.

Po mnoha a mnoha letech další „tatíček“, tentokrát Havel, za podpory náhle zrozených demokratů a za hlasitého křiku levicové inteligence pravil, že komunisté nejsou nebezpeční a že navíc není demokratické je zakazovat. Ostatně oni stejně již brzo vyhynou, pravil, což pak opakovali jak náboženskou mantru všichni komentátoři. Po dvaceti letech si nezvolíme bez komunistů ani presidenta a přelakovaní, překabátění, ale i naprosto otevření komunističtí stalinisté za podpory značné části obyvatel začali ovládat víc než půl státu na krajské úrovni. Takže „nejsme jako oni“. To skutečně nejsme. Jsme pitomci, jaké je možno pohledat. Normalizační tajemníci vládnou v krajích a už se těší na ministerská křesla.

A šup, najednou je tady jiný výhonek diktatury. Jako vždy přesně odpovídá těm nejnižším potřebám společnosti. A má plnou hubu práv pracujících, národa a demokracie. Jako z počátku Henlein a potom Gottwald a nakonec Grebeníček a jeho boys. Dneska šéfové DS.

A tak už jen čekám, zda najde tento demokratický stát dost odvahy, aby zatrhl nárůst další diktatury. Pokud naši politici nejsou schopni pochopit, že demokracie není bezbřehé plácání hesel a strkání hlavy do písku, ale že demokracie jsou nejen práva ale i povinnosti – například demokracii bránit i silou - tak to tady raději rovnou rozpusťme. Protože jestli někdo udělá zásadní a rozhodující chybu potřetí, tak není –ať je to jedinec či společnost – entita schopná vlastního odpovědného života, ale imbecil.

Tak co, milá vládo a parlamente?