POLITIKA: Potřebujeme nové pravicové strany? (1)
Zatímco volební kampaň ODS v roce 2006 byla velmi pravicová a velmi liberální, po volbách strana svůj program hodila do koše, aniž by se snažila své reformní kroky v koalici důrazněji prosadit. Pravda, je to koalice velmi nesourodá a velmi vratká - a ODS se tedy rozhodla raději pohodlně vládnout, a rezignovat na dlouhodobější principy. Z modré šance nezbylo nic, rovná daň byla prohlášena za nerealistický záměr a její autor Vlastimil Tlustý byl odsunut do pozadí. Místo toho koaliční vláda, ve které má ODS hlavní slovo, prosazuje některé velmi etatistické cíle, které jsou v přímém rozporu s pravicovými principy a svobodou jednotlivce, například ekologické daně, antidiskriminační legislativu, zákaz kouření v soukromých restauracích, a v neposlední řadě podpora eurofederalismu, ztělesněného Lisabonskou smlouvou.
Samozřejmě, mnoho je toho české vládě vnucováno a nařizováno Evropskou unií - má to však pravicového voliče zajímat? On přece ODS nevolil proto, aby se stala poslušnou loutkou europeistických politických struktur a ustupovala levičáckým tendencím, které dnes v Evropě stále víc hrozí.
Má ale vůbec smysl nové pravicové strany na české politické scéně zakládat? Většina voličů nepodporuje pravicové názory. Dlouhodobě společnost míří stále více ke kolektivismu, vedena a podváděna levicovými intelektuálními elitami, které hlásají nutnost státních zásahů do ekonomiky, přerozdělování příjmů, posilování sociálního státu. Většina voličů se domnívá, že stát má být zaopatřovacím ústavem, který se o občana stará od kolébky do hrobu. Právě probíhající finanční krize může způsobit, že se společnost, v níž převládá ekonomická ignorance, přimkne k nějaké formě kolektivismu daleko silněji.
Principiálních voličů pravice je méně, než příznivců levice. Jakákoliv další pravicová strana sice může ODS přebrat určitou část voličů, kteří jsou znechuceni z toho, jak se tato strana u moci chová, ale co bude schopna prosazovat? Současný volební systém vede ke koalicím, kde jsou politické strany nuceny ke kompromisům a ústupkům ze svých programů. Jestliže by některá z nově založených pravicových stran zasedla v parlamentu, bude muset spolupracovat s ODS, a tedy slevit ze svého pravicového programu, anebo stát v opozici proti všem.
Pravicová strana nemá dnes mnoho možností. Z principiálního hlediska je mnohem cennější, když se pravicová strana rozhodne nezapojit se do koalice, která by znamenala přílišné znehodnocení jejího programu. Ovšem znamená to vyklidit pole levici, a zklamat ty pravicové voliče, kteří si přáli alespoň nějakou změnu k lepšímu. Zapojit se koalice naproti tomu znamená zklamat ty pravicové voliče, pro které jsou pravicové hodnoty v dlouhodobém horizontu důležitější než pouhé čtyři roky vlády. Navíc pravicová vládní strana, která chce uspět i v dalších volbách, musí nutně provádět levicová opatření, aby uspokojila přelétavé voliče, kteří jsou schopni volit jednou levici a podruhé pravici, podle toho, která strana jim nabídne lepší pocit zajištěnosti. Tito voliči jsou totiž v podstatě levicově zaměření, a zajištěnost pro ně znamená víc než svoboda a nezávislost. Dlouhodobě tedy není možné pravicovou politiku účinně prosazovat, a různé dílčí úspěchy, které se tu a tam některé pravicové vládě podaří, jsou pouhými ostrůvky v moři.
Dlouhodobě voliči poptávají spíše levicová témata. Pravicové strany se tedy snaží spíše přiblížit levicovým voličům a přebírají témata, která vždy byla typická spíše pro socialistické strany. Pravice dnes nevede s levicí spory o smyslu sociálního státu, o deregulaci a odstátňování sociálních věcí, nepře se o smysl zasahování do ekonomiky. Pravice sdílí s levicí tezi, že účelem existence státu je péče o blahobyt občanů, že má regulovat ekonomiku, a že má například aktivně zasahovat v době hospodářské recese. Cíle pravice a levice jsou totožné, pouze prostředky se liší. Zatímco však socialisté jasně vystupují proti svobodnému trhu a požadují mohutné regulace a přerozdělování příjmů, pravicové strany provádějí politiku s kolektivistickými cíli a přitom se tváří jako zastánci a obhájci trhu a svobody. To je velmi vážný rozpor, který nelze jen tak odmávnout.
Trend přibližování pravice k levici je vidět nejen u nás, ale například ve Velké Británii, jejíž konzervativní strana odvrhuje thatcherovské postoje a prosazuje zelenou agendu, nebo v USA, kde republikáni v čele s Georgem W. Bushem prováděli po osm let silnou přerozdělovací politiku. Nemluvě o Francii, jejíž "pravicový" prezident Sarkozy vystupuje a jedná v podstatě jako typický socialista.
Důležitá otázka je, jaké úmysly zakladatelé nových pravicových stran mají. Jestliže půjde o hnutí s pevně stanoveným cílem omezit hrozbu vytváření jednotného evropského státu, jak tomu nejspíš bude u české verze strany Libertas, může mít taková strana smysl. Vzhledem k tomu, že zde neexistuje skutečně pravicová strana, která by jednotně a rozhodně vystupovala proti Lisabonské smlouvě a dalším pokusům omezovat vliv národních vlád v EU, může Libertas výrazněji uspět a stát se velmi prospěšnou silou. Jestliže však má jít o stranu, která bude mít širší ambice etablovat se na české politické scéně a nabízet řešení různorodých problémů v oblasti daní, zdravotnictví, sociální politice, atd., musí si vybrat, zda se bude chovat skutečně protržně a liberálně, a místo peněz ze státní kasy nabídne lidem svobodu - a tedy pravděpodobně nebude zvolena, nebo se bude dopouštět kompromisů na svém programu a ideálech, a tedy bude dělat to, za co je dnes pravicovými voliči kritizována ODS.
Snad si Petr Mach uvědomuje, že jestliže si vybere druhou cestu, značně tím zneváží všechny skutečně pravicové a liberální postoje, které kdy prezentoval ve svých článcích nebo jako ředitel CEPu. V časopisu Laissez Faire například pan Mach pravidelně představuje zbytečné úřady, které svou činností ničí trh, zbytečně se přiživují na státním rozpočtu, nebo přímo znamenají pošlapávání svobody jednotlivců, a měly by tedy nejlépe být zrušeny (např. Český normalizační institut, Státní fond kultury, Úřad na ochranu osobních údajů, nebo Úřad na ochranu hospodářské soutěže). Podobně například pan Mach v několika textech vystoupil proti antidiskriminačnímu zákonu. Bylo by skvělé, kdyby se jeho strana dostala do parlamentu s takovým zastoupením, aby mohla o věcech rozhodovat. Bylo by úžasné, kdyby zanikly zmíněné úřady a byla odmítnuta antidiskriminační legislativa. Ale, při vší úctě k panu Machovi a k jeho úmyslům, nevěřím, že něco takového je možné prosadit. Pokud by se jeho strana dostala do poslanecké sněmovny a podílela se na vládě v koalici řekněme s ODS a lidovci, k prosazení tak liberální politiky nebude dostatek politické vůle. A jestliže bude Machova strana ve vládní koalici, aniž by prosadila něco z toho, co pan Mach dnes zastává, bude místo toho ustupovat a podílet se na umírněné kvazipravicové politice, se kterou dnes nesouhlasí - a popře valnou část toho, co tvrdil dříve.
Druhá možnost by byla stát neustále v opozici proti levici i pravici, neprosadit nic, a nakonec upadnout v zapomnění. Skutečně pravicové myšlenky je dnes skvělé propagovat pomocí think-tanků, ale je příliš brzy vnášet je do praktické politiky.
Dokončení zítra
