Lidové noviny 21.8. v obsáhlém rozhovoru představily premiérova poradce pro zahraniční politiku a lidská práva Romana Jocha. Devětatřicetiletý rodák z Banské Bystrice v Praze vystudoval medicínu, ovšem svůj život spojil s politickou filozofií. Dodnes šéfuje Občanskému institutu, považovanému za vlivný pravicový think-tank. Čtenář Lidovek musel být okouzlen vzdělaným a nesmírně tolerantním mužem, který sice má své silné názory, ale nikomu je nevnucuje a odmítá, aby mu je kdokoli bral.

Tak tohle má být ten ďábelský chlapík, po němž levicoví aktivisté pokřikují „Fašisto!“? Zkusme na chvíli odložit brýle černé, ale i ty růžové.

Roman Joch je ryzí neokonzervativec, obdivovatel Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, Georgie Bushe juniora, obhájce chilského pučisty Pinocheta a také sympatizant současného amerického protiobamovského hnutí Tea Party. Připomíná kazatele, jehož výklad světa nemá ve své komplexnosti trhliny a který volá po návratu ke starým dobrým časům, kdy byla v módě osobní čest a neochvějná víra v boha.

Protože ale Roman Joch s chutí usedá ke klávesnici počítače, nemusí být posluchač odkázán pouze na laciné nálepky a převyprávěné pocity.

Z pečlivého monitoringu zjistíme, že Joch teskní po dobách, v nichž byla demokracie pokládána za vládu „nevzdělaných, vulgárních většin“. Do budoucna drží palce takzvané reprezentativní vládě, o které by rozhodovali ti, kteří státu více dávají, než od něj dostávají. Feminismus má Joch za „přímý útok na lidskou přirozenost“, v homosexualitě vidí deviaci, apartheid zlehčuje. Zastává se trestu smrti a využití mučících praktik, jako je waterboarding, při němž je simulováno topení vyslýchaného. Když v roce 2000 pražská policie zasáhla proti demonstracím u příležitosti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, přišlo to Jochovi nedostatečné, sám radil nasadit gumové projektily. Čerstvě neváhal srovnat okna fast-foodových řetězců rozbitá anarchisty s nedávnými protiromskými útoky neonacistů.

Ministerský předseda se svého poradce zastává. Roman Joch je prý „paleokonzervativec“, s nímž Petr Nečas nemusí vždy souhlasit, jehož inteligence a názorů si ale váží. Není divu. Na červnovém kongresu se Občanská demokratická strana vrátila od Topolánkova křupanství ke konzervativní ideologii. Mnozí delegáti připomínali, že koncept lidských práv jde proti jejich vizi individuálních svobod.

„Rozdíl mezi právy skutečnými, tedy osobními svobodami, a takzvanými právy skupinovými, je jako rozdíl mezi kazajkou a svěrací kazajkou," dodává Roman Joch. Také proto nefandí úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva. Nejlepším zmocněncem je prý samotná Ústava.

Ale vraťme se ke stranické politice. Zatímco sám o sobě, ani jako premiérův poradce nemusí být Roman Joch zásadní hrozbou pro demokracii, jak ji známe, v širším politickém kontextu lze z jeho vzestupu jisté obavy mít.

Do onoho kontextu patří též například návrh pražských radních za ODS zřídit tábor pro bezdomovce na okraji města nebo vyjádření modrého starosty severočeské Krupky, že by jako koaličního partnera uvítal Dělnickou stranu sociální spravedlnosti.

Při pohledu na vývoj partajních preferencí nepřekvapí, že boj v pravé části politického spektra houstne. TOP 09 již předstihla ODS, a tak občanští demokraté cítí potřebu vymezit se jako tvrdá a zásadová pravice. Pavel Drobil to dokládá na ministerstvu životního prostředí, Alexander Vondra a Jan Zahradil výroky k zahraniční politice a kompletní špička ODS pohledem jednak na aktivity skupiny bratří Mašínů v padesátých letech, jednak na chystaný zákon o protikomunistickém odboji.

Samotný předseda Nečas těží z pověsti konzervativního katolíka již dávno. Dokud s tím byla spojována jen jeho slušnost a poctivost, nikdo se nebouřil. Nyní ale vzrůstá podezření, že bude mít se svými poradci tendenci vrátit společnost o pár staletí zpátky, ať už v přístupu k lidským právům, nebo v příklonu k sociálnímu darwinismu. A tak zatímco parlamentní opozice si vychutnává prázdniny, hlasitě se ozývají intelektuálové, studenti, občanská sdružení a menšiny – v novinách, na internetu či na nedávné demonstraci blízko Úřadu vlády.

Brát si na mušku Romana Jocha je přitom trochu nespravedlivé. Je jaký je a nemění se. Ovšem tím, co se tady mění, je pojetí pravicové politiky. Už se neopírá pouze o Klausův verbální konzervativismus. Nyní třímají vládní otěže konzervativci skuteční. Mandát mají z voleb a pouze volební semafor jim může ukázat červenou. Nedivme se však, když svojí přímočarostí budou vyhánět víc lidí - jednotlivců i skupin - do ulic než pravicové vlády, které naši zemi spravovaly doposud.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6